Středa 23. června 1875

Člověk by nikdy neřekl, že je v Nice 23. června. Je rozkošně svěže a k sedmé večer už byl potřeba soukenný kabátek. Jsem velmi veselá z toho půvabného chládku.
Procházíme se a máma, když uviděla Danise atd., řekla velmi výstižně: „To jsou ty krásné zbytky.“
Při večeři se vyznamenám: vypiji celou láhev saint-émilionu. Je to poprvé, co vypiji láhev vína úplně sama. A tak po večeři jdu nahoru k sobě a svléknu se, ale ze strachu, aby si máma a teta (jen ony viděly, kolik jsem vypila) nemyslely nějaké hlouposti, hned zase sejdu dolů, strávím hodinu s nimi a se Sapogenikoffovými v jídelně a poslouchám debaty o tom, jak zacházet se služebnictvem. Vyčítají mi, že žertuji s Léonií. Žertuji s ní, ale ani o píď se neponižuji.
Ostatně mě v domě obsluhují nejlépe ze všech.
Nejsem podnapilá, všemu rozumím a všechno slyším, jen mám v hlavě trochu mlhavo.
Moře je rozbouřené, na koupališti nikdo nebyl, a tak jsem tam ani nesešla.
Léonie mi jednou řekla, že sloužila u Audiffretových a že starý pán byl velmi hodný.
„Aha! Tak vy jste byla jeho milá!“ řeknu jí.
Od té doby se směji tomu, že starý Girofla byl jejím milým, a ona to říká, aby mě pobavila.
Včera mi vykládala karty. Zase neslýchaná štěstí a láska tmavovlasého muže, který na mě myslí dnem i nocí.
No podívejme. Mluvilo se o Hamiltonovi. Držela jsem se dobře. Ostatně se nemusím skrývat. Ví se, že se mi líbil, jenže se neví jak, neví se, že se mi líbí dodnes, že jsem na něj nezapomněla.