Úterý 22. června 1875

Včera jsem vykládala karty tomu nicejskému ničemovi. Má potíže kvůli penězům, ale brzy je mít bude a bude šťastný a spokojený. Vykládala jsem karty i sobě a slibují mi to nejlepší, co si lze přát.
Připadá mi, že můj deník z posledních dní je hloupý. Všechno je roztříštěné, přeskakuji, píšu ty nejprostší věci, jako se píše o pozoruhodných událostech. Zaznamenávám, co by se mělo říci jen v souvislosti s ostatním, anebo vůbec ne.
Spěchám, jsem roztržitá a můj deník to odnáší. Je toho příčinou překvapivý, leč hloupý Emile d’Audiffret (jako na jednom z papírků předevčírem večer)? Myslím, že ano. Hodně se tím chlapcem zabývám. Křičí se mi to do uší – ne, mýlím se –, anebo mi nikdo nekřičí vůbec nic. Ale včera [Zrušen 1 řádek] jsem ze svého pokoje (mysleli, že jsem odešla) zaslechla rozhovor tety, mámy a Walitského, jak si spolu povídali, jak moc je do mě Audiffret zamilovaný.
U sta hromů! Mám jim věřit? Nikdy, děvče, nikdy! Věř jen tomu, co poznáš sama.
To také vždycky dělám. Předpokládám všechno a nevěřím ničemu.
Prší, a aby čas ubíhal rychleji, trávím odpoledne ve sladké zahálce. Zítra Audiffer odjíždí, prý do Milána, a já myslím, že do Marseille, dvořit se bohaté tetě, aby od ní dostal peníze. Je teď ve velké finanční tísni.
Ráda bych ho viděla před tím hloupým odjezdem.
Je velmi chladno a vlhko (když prší, ty hloupá!), oblékám se jako v zimě, šedé šaty, šedý plstěný klobouk. S potěšením vidím, že jsem byla letos v zimě božsky oblékaná.
Pořád chci vylíčit půvab a nesrovnatelnou eleganci toho šedého úboru, a je to docela zbytečné, stačí se zeptat těch, kdo ho viděli.
Takhle jsem půvabná. „U sta hromů!“ řeknu, když dojedu až ke kavárně. Kavárna je zavřená. To je mi radost! Jediné místo, kde se za deště dá někoho potkat.
Jedeme k Nině, odvezu mámu, tetu a toho protivného Smirnoffa na nádraží a přivezu k nám Sapogenikoffovy.
Na stole najdu dvě Audiffretovy navštívenky, ale ne na rozloučenou, patrně zapomněl připsat p. p. c.
na okrajiannotation ultérieure de Marie, 1877
[Poznámka: 1877. Ty dvě navštívenky mi udělaly větší radost, než kdybych dostala dvě stě tisíc franků.]
U sta hromů, mrzí mě to. Ten člověk mi trochu pomáhal zapomenout na nicejskou tesknotu. Nejhorší na tom všem je, že ho nemá kdo nahradit! Nikdo, ani při nejlepší vůli nikdo.
Godard je jen kluk, ostatní jsou příšerní křupani, ale i Godard je pěkný křupan. U večeře vzpomínáme na sobotní papírky. Ten můj zněl takto:
Překvapivý, leč hloupý Emile d’Audiffret a plavovlasá či zrzavá slečna Bashkirtseffová se setkali na věži:
„Drahý anděli, meruňky zrají,“ praví Audiffret.
„Jestli si myslíš, že mě bavíš!“ odpoví mu slečna Bashkirtseffová. Vzešlo z toho mnoho slz a lidé řekli: „Jací idioti!“
Na několika dalších stálo: idiot Girofla, kretén Audiffret, opilec Audiffret atd. atd.
Směji se, když si ty hlouposti připomínám. Náhoda skládala neuvěřitelná setkání. Neznám zábavnější hru.
S mámou jsem si ještě vykládala karty. Mně vyšla čtyři esa a čtyři desítky. Je to nadpřirozeně krásné. Je tam také láska tmavovlasého krále, cesta a žal kvůli tomuto králi. U sta hromů! To přece není možné.
Karty nedokážou upřesnit, jestli je to žal pro mě kvůli králi, nebo žal pro krále kvůli mně.
Věřím spíš tomu druhému, protože se mi po něm nemůže doopravdy stýskat. Dnes se mi po něm několik hodin stýskalo a teď jsem se už docela smířila s tím, že těch osm dní strávím bez něj.
Jeho nepřítomnost pocítím v Nice, kde nikdo není, kde jen on oživoval mé smutné živoření, protože je mladý, krásný a protože se mi zdá, že se mu líbím; jinde bych však necítila nic. Rozumějme si: jen když bude jiný, kdo ho nahradí. Nudím se vždycky a všude, když nikoho nemám.
Dnes jsem se na okamžik vylekala. Když jsem totiž nesla odjezd toho mladého čuníka tak nelibě, zeptala jsem se sama sebe, jestli jsem se do něj, ač jsem se tomu smála, nezakoukala. Ale byl to jen okamžik. Líbí se mi, říkám to po stokráte; ať přijde jiný za patřičných podmínek, a ten jiný se mi bude líbit také. Chápe se, co myslím tím „líbit se“? Líbí se mi každý mladý plobster.
Když jsem vykládala karty Audifferovi, řekly mu tohle: plavovlasá dáma na srdci, velké potíže kvůli penězům, cesta, která mu peníze opatří, a všechno skončí velkou radostí. Překládám si to takto. Je do mě zamilovaný, nemá ani groš, pojede do Marseille k té tetě, která mu dá, co mu chybí, a vrátí se celý spokojený.
Uvidíme, jestli je to pravda. Pokud jde o mě, nemohu doufat, že by mi karty říkaly pravdu. Slibují mi příliš mnoho dobrého, než aby to byla pravda. Chceme-li je přeložit, musíme překládat takto: „Vévoda z Hamiltonu se rozvede nebo jeho žena zemře, provdáte se za něj, pojedete, kam si přejete jet, budete přijata za svobodnou zednářku, budete mít miliony.“
Zkrátka budete mít všechno, co si můžete přát. Budete královnou. Neboť už několik dní a několikrát po sobě mi ty požehnané karty říkají tyhle krásné věci.
Má se jim věřit? To by bylo příliš krásné; ne, vévoda z Hamiltonu si mě nevezme.
A kdo ví, možná dostanu něco lepšího. Ne, nic lepšího neznám, protože ho miluji. Ta jakási náklonnost, kterou cítím k hezkému Nicejci, je pro tu lásku tím, čím je lak pro starý obraz. Znovu vystoupí všechny barvy, rozeznají se postavy, je to jako čerstvě namalovaný obraz.
Jak ráda bych se dnes večer ukázala v dlouhých bílých šatech, s velkým šátkem z valenciennské krajky sepnutým na prsou docela čerstvou růžovou hortenzií a s jinou, větší hortenzií u pasu. Vlasy mám učesané po antickém způsobu [Zrušeny 3 řádky] ne ošklivě, jak bývají učesané ty nevzhledné sochy, ale hezky, půvabně, z mých vlastních zlatých vlasů. A ten účes mi sluší a líbím se sama sobě.
Strávit osm dní jako hodiny bez kyvadla. U sta hromů!
Ten malý se o mě hodně zajímal, protože mi jednou řekl, že se každý večer češu u okna mezi dvěma svíčkami.
„Záclony jsou zatažené, pane.“
„Ano, ale je vidět rozsvícené svíčky, stín a dvě zdvižené paže, jak si něco upravují.“
Pak mi jindy řekl, že viděl svíčku nebo že mě viděl u okna. Zkrátka tráví čas tím, že pozoruje náš dům z rue France a z Promenade des Anglais. Vždyť jinak by nemohl vědět to, co ví.
Nuže, ty hloupé děvče, co to dokazuje? Dokazuje to, že se tebou zabývá víc, než by měl, a že tvá ješitnost by měla být spokojená.
Ano, tak to všechno je, ale nemohu se zbavit těch věčných pochybností, které mi kazí tolik věcí. Nejvíc mi všechno kazí vzpomínka na toho prokletého Gerickeho. Nedělám nic tak jako ve Spa nebo jako jsem to dělala s ním, ze strachu, aby se totéž neopakovalo. Ve všem se bojím nákazy jako u nemocí.
Vyložím si karty, abych se jich zeptala, jestli jim [mám] věřit. Nepochybně uražené tím, že jsem zapochybovala o jejich pravdomluvnosti, na mou otázku neodpovídají nic, ale předpovídají mi radostnou schůzku s tmavovlasým králem, cestu a že uvidím dvě dámy.
Ale vždyť to je jejich odpověď! Uvidím, jak se ty věci splní, a ony mi dokážou, že mluví pravdu.
Dobře si zapamatujme: na schůzce, kterou uvidím toho tmavovlasého krále, což mi udělá velkou radost, pak schůzka ty dvě dámy, které přijíždějí z cesty, a dva krále. Krále lhostejného a krále zamilovaného, kromě toho tmavovlasého. Ten zamilovaný král může docela dobře být králem sňatku, protože je kárový jako já.
S těmi kartami úplně hloupnu. Je to moje kratochvíle. Sny a karty. Čtu Hérodota a každý pochopí, že při té četbě je třeba rozptýlení. Je to zajímavé, ale nedá se to zhltnout za den jako román. Musí se to číst s [Zrušen 1 řádek] pozorností, pamatovat si předchozí události a přemýšlet o tom, co člověk čte.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Bigre !“ – Giroflovo zaklení, které Marie přejímá (viz 16. června). ↩
Pozn. překl.: V originále „p.p.c.“ – pour prendre congé („na rozloučenou“); zkratka, kterou se při odjezdu připisovalo na navštívenku, užívaná i v české společenské etiketě. ↩
Pozn. překl.: „Plobster“ – Mariin vlastní výraz (snad zkomolené angl. lobster) pro mladé elegány, kteří ji zajímají; objevuje se v deníku opakovaně. ↩