Pondělí 21. června 1875

Dostala jsem bednu od Wortha. Jsou to rozkošné šaty z bělavě žlutého vlněného mušelínu, vpředu nařasené jako roucho sochy; s dlouhou vlečkou a sem tam s mašlemi něžně růžové barvy a vybraného tvaru.
Nemohu se dočkat, až vyjdu ven. Propustím Bruneta o půl hodiny dřív.
Konečně vyjdeme, já a teta; Audiffret je před lázněmi.
Teta dá zajet do přístavu a do lázní přijdeme až po půlhodinové projížďce. Vejde tam za námi. Je bledý a smutný.
Marie a Olga se k nám přidají. Mají žalostné způsoby. Olga vyprávěla už nevím co s tolika gesty a tak nevybranými slovy, že jsme se na sebe s Audifferem s úsměvem podívali. Je tu Saëtone. Dnes večer odjíždí, pořád na mě mluví. Jestli si myslíš, že mě bavíš, ty starý pse!
Girofla je velmi bledý — ne žlutý, to nikdy nebude, protože má hezkou pleť a je zdravý, ale ve srovnání s tím, jak dřív kvetl, je bledý. Vypadá nešťastně a je mi ho tak líto, že se vracím domů celá zamyšlená — uvnitř. Říkám uvnitř, protože se směji a mluvím nahlas. K večeři se učešu a obléknu s jistou péčí a večer za mnou všichni přijdou na mou terasu.
Ta ubohá terasa vypadá jako omnibus. Hodí se jen pro dva nebo tři lidi, a dnes večer se na ní tísníme my všichni i Sapogenikoffovi.
Ten ošklivý Rus Smirnoff je tady, pořádá v zahradě ohňostroj, ale já odejdu k sobě a z okna se sotva podívám. Nádherný Saëtone projel kolem nás, kolem terasy, v devět večer v dostavníku, který každý večer vyjíždí do Puget-Théniers. Zůstane tam několik dní.
Jsem zasněná; ráno jsem místo učení vymyslela celý román o vévodovi, sedíc v křesle ve studovně.
Nemohu se dočkat, až usnu, abych zítra vstala, přeskočila den a šla na hudbu uvidět Audiffera. Mluvil o tom, že pojede na týden do Milána.
Byli k němu chladní — ne já, teta. Já jsem jako vždycky, ne, já také.
Zajímá mě, je velmi milý.