Středa 16. června 1875

Bolí mě nos, otéká, mám příšernou náladu.
Ten nos mě naplňuje melancholií. Přesto jdu k lázním s dvojitým závojem.
Audiffret tam byl, viděla jsem jeho kočár; nechala jsem napřed vystoupit Collignon a Marii, šly se připojit k tetě, Olze a Dině, které už tam byly. Sama jdu až o minutu později, Audiffret mě uslyší, otočí se a já mu řeknu:
„Dobrý den, Filipe!“ Jenže on to řekne také.
Scházím po schodech, směji se a červenám, a za soudce si bereme Saëtona. Neví se, kdo vyhrál. Ostatně Giroflovi, jak se zdá, na tom nezáleží, a to mi bere odvahu.
Chrstá mi do obličeje studenou vodu, dělá to schválně, a já se trápím. Mluví jen s Olgou, se mnou jen tehdy, když je to nutné a když se na něj obrátím sama. „Rychle, rychle, můj deník!“ vykřikla jsem v duchu, sotva jsem vyšla z lázní.
Ano, můj drahý, můj jediný důvěrníku, který sdílíš mé mrzutosti i mé záchvaty vzteku!
Jen se podívejte, jaká jsem: žárlím na Olgu. Je to hloupé, ale je to tak. Je to malá holka a ten muž, aby mě dopálil, mluví jen s ní a věnuje pozornost jen jí.
Jdeme pěšky až domů, zavěsím se do ní a usmívám se na ni — a přitom bych ji nejraději zbila. Natlouct jí holí, dát jí pár facek, nakopat ji, rozcuchat ji a poslat ji kutálet se po ulici!
U sta hromů! U sta hromů — to je Giroflovo rčení. Jen se podívejte, jací jsme: vím, že se tak chová schválně, aby mě dopálil, vím to, a navzdory všemu zuřím.
Jen se podívejte, jak mě kvůli pouhé maličkosti může a dovede trápit každý červ, každé bídné zvíře!
Jsem na světě tvor, kterého lze ze všech nejsnáze utrápit. A jak je to špatné! Jsem závislá na každém hlupákovi. Bože můj, jak mě to jen zlobí.
U břicha Svatého Šedáka! Bude-li Bůh chtít, ten tvor mi to zaplatí! Ó ano!
Jen se podívejte, už pouhé pomyšlení na pomstu dělá dobře. Nejvíc mě uráží, co tomu řeknou naši doma. Máma a teta, které si hloupě namluvily kdovíjaké pošetilosti, o ničem jiném nemluví, a teď uvidí, jak se to všechno hroutí. A budou se na mě dívat s obavami a lítostí; budou si myslet, že mi nesmějí nic říkat, a budou se jen dívat.
Ale ono je to horší. Ó, jak je to protivné! Chci hodně psát, abych trochu svého vzteku přelila na tenhle dobrý papír, který všechno snese. A ta holka, která v osm hodin odjela do Monaka s tetou, se svou matkou, s Dinou a s Marií, protože ten muž řekl, že tam pojede. Je celá rudá a rozjařená.
Vůbec se neznepokojuji, je to dítě, které se se mnou nemůže měřit, ale zuřím, protože on se domnívá, že mě trápí.
Myslím, že jsem se držela docela dobře, dokonce velmi dobře. Jenže uvnitř se trápím, nemohu to ze sebe vykřičet, a to škodí zdraví i pleti.
A pomyslet, že tohle všechno kvůli nějakému Audiffretovi. U všech všudy! Ne, už mě to zlobí, kleji, mluvím hlouposti. Nuže! říkám, co si myslím. Jsem nešťastná kvůli tomu, co si pomyslí doma, a ne kvůli tomu muži.
Je tak nesmyslné dělat to, co se dělá u nás. Vymýšlejí si, smějí se, škádlí mě, a pak se jednoho krásného dne ten muž odvrátí a všichni jsou jako polití vlažnou vodou, nespokojení, a co je nejzvláštnější, rozzlobení na mě. Chytají se všeho, co řeknu, snaží se na mně najít, že jsem se změnila nebo že jsem rozmrzelá, a říkají mi: „Ale co je ti?“ nebo: „Musíš být nemocná, když jsi tak náladová.“
Chápete, co tím chci říct, a víte o něčem protivnějším?
Proto zuřím, proto bych nejraději někoho ztloukla, něco rozbila!
Už jen to napsat mi ulevuje. Kéž bych to mohla udělat! Jenže mámě je zle a hluk by jí neprospěl. Bolí mě nos a zítra nejspíš nevyjdu. Jen aby si Olga ničeho nevšimla, byla by příliš pyšná. Myslím, že jsem neřekla, jak vypadá. Je tmavovlasá, hezká, má krásnou pleť, pohrdavé rty, šedé oči. Krátké vlasy, a málo vlasů.
Nedávno jsem popsala, jakou má postavu. Důvtip má občas, způsoby nikdy. Chová se dokonce dost nenuceně, drží se ošklivě a postavu má trochu nakřivo. Ale co tu záleží na její tváři.
Ten hlupák si ji vybírá, jako by si vybral Dinu nebo Marii. Olga je nejhezčí, nejvolnější. Nevadí, jsem strašlivě dotčená. Proč jsem tak pyšná, proč nejsem všemohoucí! Ponižuje mě, že se nechávám nachytat na jeho hlouposti, zlobím se sama na sebe. Co dělat, ita Deus me fecit! Myslím, že je to s chybou. Nevadí, chci mluvit latinsky, chci kouřit, chci pít, chci, dnes večer chci všechno.
Ó Múzo, neopěvuj hněv Achilleův, opěvuj můj!
Jdu spát, abych zkrátila tenhle odporný večer, zítra budu jistě klidná. Psaní mě uklidňuje. Ale ne, zuřím, že zuřím. Jsem dotčená, že jsem dotčená.
Chtěla bych být lhostejná a shlížet z výše podstavce na lidské bídy. Protože jsem ještě mladá, myslím si, že toho hodně vím, a vím toho hodně, ale co vím, mi není k ničemu. Nechám se strhnout čímkoli, podléhám všem vlivům. A to mě dohání k zuřivosti, ale k jaké!
Zuřím, že zuřím. Ponižuje mě, že jsem citlivá na všechno. Zuřím hlavně proto, že si Audiffret myslí, že mě může trápit. Chápete to! Pomstít se! a dokázat, že mě nikdo trápit nemůže.
Za to prosím Boha!
Proč všechen ten vztek, má krásko, když víš, že to dělá schválně? Vím to, no ovšem! Vždyť to dobře vím.
Pochopte tedy, co mě zlobí — není to pan Audiffret, je to, co se bude říkat u nás, a to, že mě pokládá za svou, a to, že se naparuje, že chce trápit.
To je to, co ve mně všechno obrací vzhůru nohama uvádí do varu. Chci, aby mě pokládali za neoblomnou, nedobytnou, necitelnou ke všemu. Ne z nedostatku srdce nebo temperamentu, ale z hrdosti, z příliš vysokého mínění o sobě. Chci, aby se přede mnou skláněli! Chci, aby se nikdo neodvážil věřit, že by jediný muž na světě dokázal pohnout mým srdcem. Chci, aby mě znali. Ne, to nechci, protože by přede mnou utíkali. Je snad pro muže příjemné milovat a být týrán, trápen a zapuzen? Protože přesně to mám v úmyslu, zvlášť teď. Co zmůže neprovdaná dívka!
Chtěla bych lásku a pocty celého světa. Mimochodem, ví se vůbec, že jsem nesmírně citlivá na pokoru, na zdvořilost, na vybranou galantnost? Pokorným a poddajným chováním — pokud mi dotyčný není protivný jako ten Polák — ze mě lze udělat to nejpoddajnější a nejmírnější stvoření. Ale dobyvatelským a pohrdavým chováním mě člověk rozzuří, rozběsní a udělá ze mě zlou jako ďábel.
Kdybych po takovém pohrdavém chování viděla toho člověka vracet se pokorně a prosebně, myslím, že bych plakala radostí, a místo abych toho využila, byla bych hodná a okouzlující.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Bonjour Philippe !“ – vítězný pozdrav hry na filipínku (viz 15. června); obvykle zní „Bonjour, Philippine!“, Marie píše „Philippe“. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Bigre ! bigre“ – Giroflovo oblíbené zaklení, které od něj Marie přejímá; v překladu důsledně „u sta hromů“. ↩
Pozn. překl.: Francouzsky Ventre Saint-Gris – oblíbené zaklení krále Jindřicha IV., které Marie převzala z četby o jeho době (viz 26. května). ↩
Pozn. překl.: Latinsky „takovou mě Bůh stvořil“. V textu vydání stojí „ita Deus me iccil !“ (tak v textu; zřejmě fecit). Latinu ponecháváme, protože Marie hned dodává, že v ní asi dělá chybu. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Mi vendicar !“. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „pardi !“ – hovorové zvolání (z par Dieu), Mariin tik z těchto týdnů. ↩