Úterý, 16. března 1875

Na promenádním koncertě (v šedém, bledá). Vracím se domů, abych se učila, ale místo toho zůstanu u mámy, pak jdu do pavilonu vzít si ze skříně nevím už co, otevřu ji a z té skříně se vyvalí celá vlna vůní a vzpomínek. Parfémy, které jsem měla ráda v Paříži, pak mušle z Ostende, krajkové cípy ze Spa, Gerickeho vějíř atd. atd. Selský klobouk z okolí Spa, který jsem si sama podšila růžovou. Popadnu ten klobouk a album hereček a chci vyběhnout ven, když se při zavírání skříně uvidím v zrcadle, v bílých kašmírových šatech empírového střihu, s kloboukem na hlavě, s tváří svěží a růžovou jako růže, se zářícíma očima a vůbec celou rozjasněnou.
To mě zarazí, hledím na sebe znovu a znovu, pak se zamyslím: proč, říkám si, jsem tak hezká? Abych viděla, jak se ty nejošklivější a nejvulgárnější vyžívají v zábavách všeho druhu? Aby se mi ještě víc, je-li to vůbec možné, stýskalo po tom, co miluji a po čem toužím?
Ó věčné trápení! Jen Bůh, který mi je sesílá, zná jeho hloubku a jeho moc nade mnou!
Ale jsem už unavená věčným pláčem, a tak si dodám odvahy; nejdřív se jen pokouším usmát, pak se usmívám doopravdy, vyjdu ven, chvíli postojím na terase, pak se procházím podél kamenů, které se kladou pro mříž – prostoduší Nicejci na mě valí oči –, pak běžím po schodech k mámě, potkám Sašu, který mi dá svazek chřestu a dvě čerstvé okurky, nejlepší dárek, jaký mi kdo může dát; s touto posilou pokračuji v běhu, vřítím se jako bomba doprostřed pokoje před zrcadlo a zastavím se, chřest přes jednu paži a okurky v druhé ruce, se smíchem a v póze, jaké by se nezřekla ani Théo.
Tady říkám hloupost, protože se s Théo nemohu srovnávat – vypadala jsem mnohem lépe; srovnala jsem se s tou herečkou jen proto, že ji lidé znají a že má póza byla v tom duchu.
Byla jsem tak okouzlena svým obličejíčkem, který byl, abych si sama nelichotila, rozkošný, že jsem nemohla dělat nic jiného, než si užívat potěšení vidět se obdivovanou. Nevím, proč jsem dnes tak veselá, říkám. Je proč – chřest, čerstvé okurky a nová opera!
Dávají poprvé „Hrabě Ory“. Máme číslo čtyři v beletáži.
Allard mi udělá účes v empírovém stylu a oblékám bílé hedvábné šaty s židovským živůtkem. Cítit se hezká, elegantní, veselá – a nikdo! Psi psů!
Sál je plný, ale nudím se – sedím tu sama jako panenka, mlčím a nemám na koho se dívat. Uprostřed večera jsem otupělá, hrdlo mi vysychá a zdá se mi, že by bylo zapotřebí něčeho jako ďábla, na kterého často myslím a na kterého nikdy nezapomenu – pomysleme si, přijde muž, vidím ho, připadá mi pěkný, skoro se do něj zamiluji, a on, jako by si ze mě tropil posměch, se mi líbí, a velmi, a odejde – a já ho snad už nikdy nespatřím. Ó výsměchu! Ó lidské srdce, ó ženo! Říkala jsem tedy, že by bylo zapotřebí něčeho jako on, aby mě vytáhl z dřímoty a rozvázal mi jazyk, který byl doslova svázaný. Nic nepřichází a odcházím docela jinak, než jsem přišla.
V čekacím salónu vidím defilovat celou tu nicejskou společnost, kterou nenávidím a jíž pohrdám ze vzdoru, a protože si to zaslouží. Ó ten smutný sál, ta Prodgersová a ta Vigierová, které nořily zobáky do přízemí jako vyhladovělí dravci. Ten věčný Gros, který přelétával z lóže do lóže, aby všem trochu dopřál štěstí kavalíra. Ten proslulý Saëtone, který se potil a rudl vedle Maccainnové, která dělala totéž.
Pak ten bledý, žlutý a žlučovitý polský hrabě, který, když vidí, že se na něj v jeho lóži nedívám, jde do přízemí, opře se o lóži, založí ruce a upírá na mě zrak; když tento manévr selže, jde do velké lóže a odtamtud mě pronásleduje dál.
Byl tam sice Arnim, ale nakrátko. Pak ta Volkensteinová s červenými pažemi a několik dalších ubohostí téhož druhu.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „Il conte Ory“. ↩
Pozn. překl.: Beletáž (fr. bel étage) – první a nejlepší patro lóží v divadle. ↩