Pondělí, 15. března 1875

Jaro, jaro, jaro! Společnost se rozjela, na Promenádě je méně lidí, slunce hřeje víc, rána jsou krásnější, noci voňavější a soumrak – ach, to je to, co miluji. Odjezd mě letos nermoutí, naopak, chtěla bych být co nejdřív sama – sama, rozumějme si: chci Audiffreta nebo něco toho druhu, jinak bych se nudila. Jaro mi připomíná naše procházky s kněžnou, naše rozhovory o vévodovi, vilu Baquis, kuňkání žab, Blackprince na jeho malém koni, London House a pak Audiffreta celého v bílém, kterého jsem si nevšímala, protože jsem byla celá zaujatá něčím jiným.
Opravdu, naše nejsladší radosti jsou ve vzpomínkách, ať dobrých, nebo lhostejných.
Ve dvě vyrážíme: Pâris, Saša a Walitský v prvním kočáře, ve druhém Olga, Nadinka a Julie a konečně ve třetím, docela půvabném proutěném kočárku zapřaženém dvěma malými bílými koníky, čilými a milými, s rolničkami jako u vévody, já, Marie a Stiopa. Bylo to domluveno včera: jedeme si prohlédnout ruskou fregatu Kníže Pojarski (šedé šaty a klobouk, pěkné!).
Hned při prvním kroku na palubu jsem nasadila svůj nejkrásnější úsměv a nesundala ho celou dobu. Přijalo nás několik důstojníků a provedli nás po fregatě, ale je známo, že na tenhle druh lidí se nedívám.
Když jsme si prohlédli všechno, i stroj a ta nejčernější a nejšpinavější místa, vrátili jsme se nahoru do jídelny, kde už byli Walitský, Saša a Pâris ve společnosti barona Dungen Hern-Berga, rovněž námořního důstojníka, ještě jednoho důstojníka a kněze. Kněz je podivná figura: začínal jako kornet u dragounů, pak byl policejním komisařem, potom mnichem a nakonec knězem. Velký pijan, stejně jako tenhle, s odpuštěním, baron. Ten nám nabídl, že nám ukáže svůj chronometr, prý velmi neobyčejný; přinesou pěknou dřevěnou skříňku, všichni se natahují, aby viděli, já také, protože čekám nějaký zvláštní strojek – ale on z ní místo toho vytáhne čtyři lahvičky různých likérů. „To je můj chronometr,“ řekne, „a každý den ho natahuji,“ – totiž každý den ty čtyři lahvičky neboli karafy vyprázdní a znovu naplní. Tón, jakým to řekl, a pak jeho gesto a jeho tvář, tak zamilovaná do těch likérů, přiměly nás všechny do jednoho [?]. Cítila jsem, že blednu, a protože jsem se bála, že dostanu mořskou nemoc, řekla jsem, že pojedeme.
Nasedáme zpět do kočárů a jedeme dál. V nicejském přístavu vidím anglický parník, zastavím a pošlu se zeptat, komu patří, ale námořníci jsou Angličané a náš groom se nic nedozví; vystoupím, vezmu Marii pod paží a přistoupím až k samému okraji; jeden námořník mě uviděl a postavil se na samý konec parníku. „Komu patří tento parník?“ zavolala jsem. „Vévodovi z…“ … ale ne, prostě jen „vévodovi z“
Malborough
Mám říci něco hodně hloupého? Ti angličtí námořníci mi připadali mnohem bližší než ruští; na fregatě Kníže Pojarski jsem zůstala lhostejná, a stačilo jen přiblížit se k anglickému parníku, uslyšet anglický hlas, a srdce se mi rozbušilo.
„Není to, co jsem si myslela,“ řekla jsem Marii cestou zpátky ke kočáru.
„A co jste si tedy myslela?“
„Myslela jsem, že patří vévodovi z Hamiltonu nebo knížeti Wittgensteinovi.“
Položila mi ještě nevím jakou otázku a daly jsme se do řeči o vévodovi, o Gioii, o vévodkyni. Hrůza!
A tak jsem měla to potěšení po celou projížďku o něm mluvit, říkat všechno, co o něm vím, aniž bych zčervenala a aniž by mě kdo v nejmenším podezíral.
Lidí je málo, jak jsem říkala, a to mám ráda. Čaj pijeme v rodinném kruhu, Pâris a Markevitchová jsou tady.
Máma mi včera řekla:
„Ach, kdybys byla opravdu chytrá, jela bys do Ruska a přivezla bys sem Grytsaka.“
„Mami, to není tak snadné, jak se říká.“
„Já vím, proto to říkám.“
„Ne, kdyby mi bylo šestnáct a všechny cesty se mi zavřely, vzala bych si tohohle.“
Markevitchová řekla mámě, že jí psali z Poltavy, že matka odvezla syna do Oděsy, aby [ho] odvrátila od nového sňatku. „Ach, škoda, škoda,“ řekla máma, když jsem vešla.
„Co?“
„Že žení Miloradovitche.“
Pro Boha, při té zprávě mě to dopálilo. Ale pak mi vysvětlili, že se oženit chtěl, jenže ho matka odvezla. Ten má tedy chuť se ženit. Ubohý blázen!
Neví, co to je.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „tutti quanti“. Sloveso, které Marie zjevně vynechala (nejspíš „rozesmát“), ve zdroji chybí; vyznačeno [?]. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „To whom belongs this steamer?“, dále „to the duke of...“ a „to the duke of“ (jméno následuje v dalším odstavci). ↩