❦
Neděle, 7. března 1875
Dimanche, 7 mars 1875
Trochu se procházím (bílé šaty, černý sametový klobouk, sluší). Lidí je málo, totiž nebyl tam nikdo, koho znám. Jak se Audiffer pořád neukazuje, člověk po něm začíná toužit, na mou čest.
Je me promène un peu (robe blanche, chapeau velours noir, bien). Il n’y a pas beaucoup de monde, c’est-à-dire qu’il n’y avait personne que je connais. A force de ne pas se faire voir Audiffer se fait désirer, ma parole d’honneur.
Několikrát mi oči rozdrásal pohled na předmět mé nenávisti. Sotva jsem doma a v hnědých šatech, navrhne mi Nadinka, abychom šly ven; vezmeme si fiakr a jezdíme až do půl osmé, a než se vrátíme, zastavíme se u Sapogenikoffových a zastihneme tam Pârise, který sotva přijel. Celý dům jásá! Chystali se, že se s námi o tu radost přijdou podělit, a tak je všechny beru k nám na večeři; Marie, Olga, Nadinka a já se chytneme za ruce a běžíme po rue de France jako ztřeštěnky, jimiž ostatně jsme – a to v neděli večer, až mě z toho mrazí. Konečně dorazíme živé a zdravé, ostatní se k nám připojí, večeří se jako o závod a já beru všechny do cirkusu, načež si ještě dám pozdní večeři a jdu spát, unavená, znuděná, omámená, a myslím na „zvíře, jež se neodvažuji jmenovat…“
J’eus la vue écorchée par ma détestation plusieurs fois. A peine rentrée dans la maison et dans ma robe marron, Nadinka me propose de sortir, nous prenons un fiacre et courons jusqu’à sept heures et demie, avant de rentrer nous entrons chez les Sapogenikoff et nous trouvons Pâris à peine débarqué. La maison est en joie ! On s’apprêtait la venir partager avec nous, je les emmène tous dîner, Marie, Olga, Nadinka et moi nous prenons par les mains et courons comme des folles que nous sommes par la rue de France, et ça un dimanche soir, j’en frémis. Enfin nous arrivons saines et sauves, les autres nous rejoignent, on dîne à la vapeur et j’emmène tout le monde au cirque, après quoi je soupe et je me couche, fatiguée, ennuyée, étourdie, en pensant à « l’animal que je n’ose nommer... »