Pondělí 8. února 1875

Nemyslela jsem, že půjdu na Cours, ale Paul přijde o půl třetí s Marií a jdeme. Stejná bitva jako včera, za dvě hodiny se vracíme.
Všimla jsem si zvláštní věci: čím více je hluku, čím více se kolem mě směje a baví, tím jsem vážnější a uzavřenější do sebe.
Jen těžko si zvykám, že Stiopa a Julie mluví a uvažují docela rozumně, s tou naivní vážností, jaká je dětem vlastní — Stiopa, kterého jsem opustila sotva dvouletého, a jeho sestru v náručí kojné.
Nadinka a děti byly s námi; Paul je dost zábavný a má ducha operet a herců (bída a neštěstí!), říkal hlouposti všem, protože byl v masce. „Dobrý den,“ křikl na dítě sedmi či osmi let, „tatínek Hamilton se má dobře?“ a provázeje ta slova gestem dandyho se otočil ke mně:
„Víš, to je syn.“
„Cože,“ řekla jsem a upřela oči na to dítě, „je možné, že její děti jsou tady?“ a poté co jsem to řekla, upadla jsem do jakési strnulosti a hleděla na toho chlapce, aniž bych ho viděla, dokud jsme nezajeli do uličky. Celá zasněná jsem se vrátila domů a posadila se před zrcadlo až do večeře.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩