Masopustní úterý 9. února 1875

Ve dvě odjíždíme — Marie, Olga, já, Paul a Cima, ti dva v maskách. Tentokrát, navzdory hluku, pestrému davu a veselí kolem mě, jsem nestihla zesmutnět a strnout; muselo se bojovat, a zuřivě. Všichni jsme dočista zešíleli a bili se tak, že někteří prosili o milost. Paul řádil jako čert; jemu a Cimovi nestačilo bombardovat z kočáru, vystupovali, běhali za ostatními kočáry, přepadali chodce, říkali spoustu hloupostí a pak se vraceli se rozběhli a s podivuhodnou obratností skákali do kočáru po hlavě, až měli nohy ve vzduchu.
My jsme v drátěných maskách byly naprosto k poznání, ale tvářily jsme se, že na to zapomínáme, a počínaly si, jako by nám tváře zakrývaly ty nejneproniknutelnější masky.
Tak jsme projeli první kolo: bili jsme a oslovovali všechny, volali lidi jménem, říkali drzosti nebo zdvořilosti a smáli se, ó ano! smáli se, přestávala jsem jen, abych promluvila, ale sotva jsem větu domluvila, začínala jsem znovu jako pominutá, a ostatní se přidávali sborem.
To člověk musel mít plíce!
Ale na nábřeží Saint-Jean-Baptiste, ó hrůza! žádné konfety! Málem jsme omdleli; nechávám kočár vyjet z řady a jedeme sehnat další, ale nikde nic. To jste měli vidět naše zděšené tváře; netrpělivá nechávám kočár vjet zpět na Cours, s prázdnýma rukama tam vjíždíme, a tu se kolem nás hrne sto prodavačů bonbónů a škoda je napravena.
škrtnutoAle společnost z tribun tam už nebyla. Bylo třeba
Místo tribun, které se pomalu prázdnily, jsme se pustili do davu, do ubohých vojáků; jedni se zlobili, ale hned se jim druzí smáli, Paul jim říkal nemožné nesmysly a my jsme se smáli.
Nešťastný 111. pluk zažil palbu, a troufám si říci, palbu strašlivější než pruskou.
I na zpáteční cestě, když jsme vjeli na rozumný terén, Promenádu, nepřestávali jsme rozmlouvat s chodci; Chestakoffová prochází – „Ach! Ta špinavá ženská!“ křičí na ni Paul, a my opakujeme; otočí se s úsměvem, ta hloupá, považuje to za karnevalovou galantnost.
Vracím se celá omámená, s hučícíma ušima. V osm se vracíme na iluminaci a upálení karnevalové figuríny na náměstí prefektury. Museli jsme vystoupit z kočáru, pěšky procházíme tím maskovaným a kostýmovaným davem, běžíme k velké tribuně, ale vstup je zezadu, musíme to obejít, rozběhneme se znovu, přejdeme ulici, kde je telegraf, vejdeme do ulice prefektury, projdeme pod klenbou domu a konečně stoupáme na tribunu, udýchaní a celí rozradostnění.
Během autodafé znovu upadám do strnulosti, o které jsem mluvila; ostatní vstávají a já je mechanicky následuji; nasadíme si škrabošky a najdeme kočár v rue Charles-Albert, a jakmile jsme maskovaní a v kočáře, smějeme se a žvaníme a vyměňujeme si s davem hlouposti jako odpoledne.
Viděla jsem jen karneval v Nice, proto se mi snad zdá tak krásný; ale ne, pohled z tribuny za večera byl opravdu nádherný: ten amfiteátr plný lidí, kteří drželi v rukou malé svíčky, moccoletti, dole dav tančící, křičící, zpívající, a uprostřed tatíček Karneval hořící na svém trůnu za zvuků Offenbachovy hudby a salv ohňostroje, a to vše ozářené elektrickou hvězdou.
Jdeme do Théâtre Français, tetička je tam, „Giroflé-Girofla“, druhý akt končil, když jsme přišli, odtamtud k paní Sapogenikoffové a konečně domů.
Lituji jen jediného: že je konec. V divadle jsem měla chuť oslovit přízemí, lóže, a stále mi tanulo na rtech: „ó ty cylindře“, nebo: „ty jsi ale ošklivý“, nebo: „na, chyť si to, ošklivý vrabče“ atd. atd. atd.
To všechno je obyčejné, raubířské, uličnické, ale zábavné, a ta nálada mi vydrží několik dní, neboť jako bych neustále slyšela ty raubířštiny, které říkali maskovaní a které jsme říkali my pod maskami.
Ve dne i večer jsme byli sami, bez jediné blazeované a vážné osoby, která by nám bránila dělat nebo říkat, co nás zrovna napadlo. Bylo to snad neopatrné, ale tak veselé, a mně se tak zřídka stává, že jsem veselá.
Když jsem sestupovala z tribuny, viděla jsem osvětlená okna prefektury a kočáry přivážely ženy s nahými rameny a muže ve frakách, a srdce se mi sevřelo.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „le macoletti“ (správně moccoletti) — malé svíčky, součást karnevalové tradice. ↩