Sobota 9. ledna 1875

Nejdu k Lausselovi, protože jsem si nemohla připravit lekci. Vycházím s Dinou.
Dnes večer velké představení v Italské opeře, „Náměsíčná“; máme třetí lóži v prvním pořadí vpravo.
Pelikan a Bottóne u nás večeřeli, ten druhý nás doprovází do divadla.
Sál zářivě osvětlený jako ve dne, muži ve fracích a bílých kravatách, z žen mnohé dekoltované a s hlavou pokrytou květinami, ale všechny velmi elegantní.
Jedním slovem, takhle by to v tomto divadle mělo vypadat vždycky; Opera je elegantní divadlo, a kdo chce volnost, tomu stačí Francouzské divadlo. Toho si ostatně všiml i Galula, ten malý písař, celý skvostný ve své velké bílé kravatě.
Jsem v modrém, v těch rozkošných modrých hedvábných šatech, jaké vídáme na emailových miniaturách nebo na slonovině, v šatech z minulého století, a s mým účesem. Modrá mi velmi sluší a šaty – aspoň živůtek – také. Sukně je střižená jako dlouhá, a přitom je krátká, ale v divadle se takové jemnosti rozeznat nedají, zvlášť když se člověk příliš neukazuje.
napříč stránkou
Byla jsem vyfintěná jako dvacetiletá.
Jsem tedy se sebou spokojená; a když je tohle řečeno, povězme, jak jsou oblečené teta a Dina, a obhlédněme sál.
Dina má dlouhé, dobře ušité hedvábné šaty s bílými a černými pruhy, má je na sobě poprvé; teta je v bílém krepdešínu, fialovém sametu a valencienských krajkách, sedí uprostřed a já s Dinou máme místa po stranách. V první lóži sedí ta Prodgersová s tou Vigierovou, obě v červeném, první v sametu, druhá v hedvábí a v nevím jaké další těžké látce; tahle krásná dáma si obnažila hruď až k pasu, pravda, zakrytou krajkami, ale přesto vypadala neslušně.
Od těch dvou ohavností nás dělí Pamphiloffovi.
Naproti jsou dvě lóže obsazené Durandovými a Lewinovými, všichni ve slavnostních toaletách, i ty dvě holčičky s květinami a valencienskými krajkami na hlavě, ubohé děti! Ten nešťastný Lewin se, myslím, oženil s celou rodinou. Když jsem se naklonila, uviděla jsem pod námi Galveovy v modrém.
Ve své lóži Sabatierovi, vedle nich Gonzalèsovi; starý Rémy mi poslal dva pozdravy a dva rozkošné úsměvy.
O kus dál, stále v přízemí, lóže, do níž postupně přišli Lambertye, Woerman, kníže Furstenberg, hrabě d’Arnim, Jarochevsky a d’Audiffret. Lóže mladých pánů, o něco lepší než Saëtone a spol.
Starý Emile se svými dvěma holčičkami ve své lóži, kde většinu času pobývá i mladý, klidný snílek, který se stylizuje do docela melancholických póz.
Přišel nás navštívit hrabě Markoff; přijel teprve před hodinou a stihl jen přispěchat do opery.
Belona je krásná tmavovlasá žena, ale to, že není nalíčená, a její účes (hladké vlasy a dva copy) ji hyzdí. Má krásný mezzosopránový hlas, mladý, svěží a ohebný, ale málo vyškolený; tóny nejsou vázané a hlas není příliš silný, nemá lesk a nijak zvlášť nepůsobí.
Když člověk dává pozor, slyší, že zpívá čistě, že má jasné tóny a že hlas z ní plyne lehce, ale žádná síla, žádný lesk!
Zkrátka, polovina tleskala a polovina sykala.
Objevila se na jevišti hrdá a jistá si sebou, ale ke konci, chtějíc vzdorovat své porážce, ta jistota se změnila v drzost nasadila drzý výraz, pod nímž bylo dobře znát uraženou ženu.
Dostala spoustu kytic a na konci jako po celý večer, když ji vyvolali, vyšla, pohrdavě pohlédla na ty, kdo sykali, a těm, kdo tleskali, děkovala okouzlujícími úsměvy.
Pan d’Olivier nás doprovodil až ke kočáru.
Dnes večer bylo k vidění všechno nejkrásnější kvítí Nice, které se velmi podobá bodlákům.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „La Somnambule“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „a giorno“ (o slavnostním osvětlení). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „tranquillo“. ↩