Čtvrtek 31. prosince 1874

Jak jsem říkala, v půl jedenácté sedám na koně s Fosterovou, pan de Mauldre se k nám přidává u veřejného parku a jedeme k Varu, jedu na Neském, to je kůň rozkošný na hodinu, ale na tři hodiny vyčerpávající.
Ten pán nemluvil o žádném vzkazu, žádný nemá, ten bídák, je to mladý muž osmadvaceti až třiceti let, dost hubený, téměř malý, téměř tmavovlasý, s dlouhým tenkým nosem, s licousy, mluví jako Belgičané, jako baron Leiss z Ostende, docela prudce jsme cválali na dostihové dráze, ale třikrát můj oř odmítl přeskočit překážky, má trhavý chod a nikdy nejde krokem, ale neustále tančí, ve čtvrt na dvě se vracím, celá rozdrncaná neustálým tancem toho zvířete.
Protože za námi teta jela v kočáře, museli jsme ho poslat zpátky až do čtyř, šla jsem pěšky s tetou (bílé šaty, sluší), začínám mít ty šaty ráda, ale toužím po Laferrièrové, a Bůh ví, jak mě přijme.
Došly jsme až k Mortierovi a odtud se vrátily na Promenádu, hraje hudba a je tam společnost nebo lid.
Asi uprostřed Promenády mi teta řekla, abychom přešly, a když jsme byly na druhém chodníku, viděla jsem příčinu té změny – Terffidua šel pěšky, jakmile prošel, zavedla mě zpět na Promenádu.
„Ach! Já vím, proč ta změna, chtěla jste se tomu muži vyhnout, ale jak jste hloupá, tetičko, čeho se bojíte?“
„Opravdu mě rozesmíváte, budu se smát tři dny v kuse, a jestli ne tři dny, tak jsem se aspoň tři čtvrtě hodiny smála.“
Když jsme přecházely, minuli nás d’Aspremont a Constantin. Ta ubohá teta se myslím zase lekla.
Nesmysly! Protože se nějaký muž v divadle několikrát podíval kukátkem, představují si bůhvíco! Ach běda! Jak je to hloupé.
Byly jsme u Rumpelmayera v klubu.
Fosterová napodobila mé šedé šaty v námořnicky modré a sametu. Hlupák vždy najde většího hlupáka, který ho obdivuje.
Za dvacet dní dostihy, a žádná Paříž!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „Hong for [sic]“ (tak v textu; zřejmě „I long for“, srov. „I long“ 3. prosince). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Sciocchezze !“ ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Ohimè !“ ↩