Úterý 29. prosince 1874

Byla jsem na koncertě s tetou a Markevitchovou a k své nelibosti jsem spatřila onoho Itala vedle Italky Somagliové – zase jedna Italka.
Ale to nejlepší je, že dnes přišli dva policisté, aby oznámili, že ten pán podal stížnost a že se má pes zavřít.
Ach! Ohavný národ!
Zavolala jsem Arthura a poslala ho, aby mým jménem vyřídil vrchnímu komisaři, že k nám přišli dva policisté a obtěžovali nás bez jakéhokoli komisařova rozkazu, že ho prosím, aby mě před takovými vpády chránil, že nikdo nemá právo stěžovat si kvůli psům, kteří se porvou, neboť můj pes nikomu nic nedělá a mezi psy nemůže být viník ani nevinný, není tu útočník ani napadený, že i nejlepší psi na světě se mezi sebou perou, atd. atd. atd. atd. atd.
A vskutku, není to až podivně směšné! Jaká nehoráznost, dávat psovi náhubek jen proto, že se porval s jiným džentlmenem svého druhu.
Ale od pána! Žádná ochota, žádná zdvořilost, žádný ohled na ženu, a zvlášť na mladou dívku, nic, nic, nic než drzý pohled.
Kdybych byla Nedovedu si tu hrubost vysvětlit, stejně jako nedovedu pochopit svého nešťastného bratra. Jedna věc by mi přece měla všechno objasnit: ten člověk je Ital.
[Začínám] Pokaždé, když jsem špatně oblečená, zdá se mi, že na světě nejsou žádné hezké šaty; a tak i teď, když vidím takový příklad hrubosti, zdá se mi, že všichni muži jsou takoví, že každý by udělal totéž, a nejenže je nenávidím, ale mám z nich strach! bojím se jich.
Máma jela do San Rema poradit se s Botkinem, lékařem císařovny.
Večer v opeře, „Lazebník sevillský“ (bílé šaty, můj účes, sluší). Divadlo je skoro plné, a přece nikdo; bude-li to tak dál, přestanu tam chodit.
Po návratu zastihneme doma mámu; Botkine říká, že je velmi nemocná a že potřebuje dlouhou a pravidelnou léčbu. Ani nedokážu vypovědět, jak velké mám obavy.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „policemen“. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Le Barbier de Séville“. ↩