Sobota 2. května 1874

Cypřišonářky pokračují crescendo. Vyšla jsem dřív než obvykle (světlé šaty a klobouk, ujde to, možná i sluší) a na Promenádě jsme, já a má teta, potkaly Wittgensteina ve fiakru. Zvedl hlavu, tváře měl velmi růžové, ale myslím, že nebyl ve stavu opilosti.
Má také ve zvyku sklánět hlavu a prohlížet si prsty až i ve fiakru, také mít vypadá, jako by seděl na kraji a usedl jen na okamžik.
Dnes večer jdu na „Sen noci svatojánské“, máme lóži Gioie, půjdu, jak jsem. Sál bezvýznamný, hra nudná, bez zájmu a bez zápletky. Tenor, Shakespeare, byl vévoda de Mouchy ve vlastní osobě. Taková podobnost je opravdu směšná. Minule měl tvář krejčího.
Máma je pořád nemocná, chtěla bych, aby jí bylo dobře — i kvůli ní, i kvůli mně, i kvůli Paříži.

Poznámky

Pozn. překl.: Mariin novotvar: „cyprèmlamentations“ [sic] (cyprès + lamentations). ↩
Pozn. překl.: Opera Ambroise Thomase. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩