Neděle 3. května 1874

Právě jsem se procházela na terase, je osm hodin večer, celý den pršelo a přestalo teprve teď. Vzduch je líbezně čistý, a při té procházce mi hlavou proběhne tahle myšlenka: Je mi patnáct let a nenapsala jsem ani jediný lístek, nevyměnila si ani jediný koketní pohled, jediný polibek (co se týká tohoto posledního, je to zbytečné a špatné, ale skoro všechny dívky mého věku to udělaly).
napříč stránkou
Namluvili mi to moji, když mi kázali morálku. Dráždili mou hrdost řečmi, že jsem téměř jediná tak čistá.
Byla tu, před třemi lety, jakási hloupost s Rémym de Gonzalès, ale jsou tomu tři roky! To jsou tři století nebo tři dny. Od té doby vůbec nic, je to zoufalé a hloupé, protože jsou to tři promarněné roky. To všechno proto, že nikoho neznáme.
Budu psát místo čtení, protože jsem nejzajímavější ze všech knih.
Vzpomínám si — v Badenu jsem pozvala všechny své přátele. Hráli jsme schovávanou, svíčka zhasla, to jsem čekala, dbala jsem na to, abych byla ta, která hledá, tehdy jsem podala ruku Rémymu, který ji stiskl, ale pak, ten smělec, ten darebný Rémy se chtěl odvážit a políbit mě, ale obratným a úžasným pohybem jsem se vyvlékla rychle, takže místo mé tváře, kterou se chystal políbit s velkým vzdechem, políbil mi ruku, kterou sevřel v obou dlaních.
Téhož večera, když jsme měli vyjít do zahrady, aby ostatní měli čas se schovat, ocitla jsem se s ním v zahradě a přiblížil se mi obličejem tak blízko, že jsem musela ucouvnout. Jsem ráda, že mohu říct, že se bezbožné rty nikdy nedotkly mé tváře a že jsem sama nikdy nikoho nepolíbila. Ruka se nepočítá. Stephan mi také políbil ruku.
škrtnutoAle ten Gonzalès mě
Rémy uhodl, na co myslím, protože myslel jako já, jakmile se setmělo, našel mě nevím jakou náhodou a jakoby na úvod mi stiskl ruku. To je bezpochyby dost; ale koneckonců mi nikdy nic neřekl, a přece jsem rozuměla.
Nakonec Když ten chlapec odjížděl do Stuttgartu, byly jsme s mámou na nádraží, držela jsem květinu:
„Dejte mi tu květinu, Marie, abych si na vás ještě mohl vzpomínat,“ řekl skoro pláč se slzami v očích.
Podala jsem mu ji se smíchem: „Jaká hloupost.“
Když odjel, chodil si pro mě jeho otec každý den k hracímu stolu a procházeli jsme se spolu. Ten muž tvrdil, že se se mnou dá mluvit jako s dospělou a že jsem na svých jedenáct let pozoruhodná.
Za nějaký čas se chlapec vrátil ze školy, už nevím, na jaký svátek, a jednoho deštivého dne jsem zůstala u ve výklenku okna ve velkém sále, u posledního okna vlevo, a Rémy si k nám přišel sednout. V tu chvíli jsem uviděla Berthe, jak přechází nádvoří; vešla a začala se procházet po sále. A já schválně, aby to slyšela, jsem Rémymu říkala:
„Můžete si říkat, co chcete, miluji Berthe a na tom trvám.“ (tu větu jsem slyšela v divadle a nesmírně se mi líbila). Když jsem to řekla popáté, přistoupila ke mně (před třemi nebo čtyřmi dny nás seznámil starý Gonzalès) a několik minut se mnou hovořila. Vítězoslavně jsem zůstala sedět a ona stát. Rémy, pravé dítě, se k ní otočil zády a celou tu dobu nepromluvil ani slovo.
Jak jsem byla v tu chvíli spokojená! Byla jsem tak pyšná. S Berthe jsem se často vídala až po odjezdu hrdiny, když jsme se večer chodily procházet kolem Konverzačního domu; první den, kdy nás navzájem představili, mě doprovodila až k hotelu — ne, to nebylo první den, ale druhý.
Představili nás v předsíni, kterou tam přistavují jen na podzim; lehce jsme se pozdravily a já držela ruce za zády a opírala se o zeď. Drahá Berthe, jak vás miluji, jak miluji všechno, co je Baden nebo z Badenu!... Vydám se tam na pouť, jakmile budu moci! Na to štěstí budu čekat netrpělivě a s rozkoší! Začala jsem žerty a končím vzdechy.
Ta krásná doba! Jak se mi po ní stýská — po jediné, kterou miluji a po které se mi stýská, co jsem živa!
Jaký nepochopitelný smutek mi zaplavuje duši? Zdá se mi, že celý můj život vyprchá v těch vzdeších, které mi svírají hruď!.. Sotva dýchám... Potřebovala jsem si ulevit, postavila jsem se před zrcadlo a zazpívala melodii beze slov, svou vlastní, která končila koloraturou a tónem, do nichž jsem vložila celou svou duši. Potom je mi lépe. Ty vzpomínky ve mně neprobouzí ten bídný chlapec — vzdychám po Berthe.
Ale dost už, vždyť už neříkám, co jsem chtěla říct, když jsem začínala. Dnes večer nemohu číst, jsem příliš plná sama sebe a vzpomínek, které teď budu rozplétat.
Dnes večer už nic neřeknu, protože toho mám tolik co říct, že bych musela celou noc psát, a pak, co si člověk myslí, nikdy nedokáže dobře vyjádřit — mohu snad popsat své myšlenky, své vzpomínky? Vidím každý strom v Badenu, každý list, každý krámek, tvář každého obchodníka, každou židli, každé zrnko písku... vidím stíny, které ty stromy vrhají; vidím anglický obchod, to všeobecné dostaveníčko; vidím... ne, tohle vidět nechci!...
Mohu jen se vzdechem a s úsměvem přes slzy opakovat: Ach, ta krásná doba!
Budu někdy ještě tak šťastná?
Myslím, že šťastná jsem v Badenu byla spíš až ve vzpomínce.
S Dinou jdu k Howardovým. Jsou jako dřív. Dala jsem jim znovu několik velmi okatých lekcí. Ale nemohu, nechci nic popisovat, nudí mě to. Cestou k nim jsem na promenádě viděla Wittgensteina, pěšky, zachumlaného a pod deštníkem, v tom dešti. Šel jako vždycky se skloněnou hlavou.
Slečna Durandová bude Lewinovou ženou, to je jisté.
Jak je to zvláštní: před pěti minutami jsem byla v tom nejromantičtějším a nejrozvzdychanějším rozpoložení, ačkoli jsem začala vesele, a teď jsem tak lhostejná, že jdu k mámě, která se vrací z Monaka. Je jí lépe a naše cesta se blíží.

Poznámky

Pozn. překl.: Mariin neobvyklý tvar: „soupireuse“ [sic]. ↩