Pondělí 11. srpna 1884

Vyšla jsem v pět hodin ráno udělat náčrtek, ale v šest hodin tam již byl dav a musela jsem vzteky bez sebe odejít. Kolem fiakru – a to byl zavřený! – jich stálo dvacet.
Odpoledne znovu procházím ulice – nic se nedrží!
Máma šla k Bastienovi sama; prý jí řekl, že věnuje čtvrtinu svého života tomu, aby mi byl příjemný, uzdraví-li se. Předně jsem přesvědčena, že máma vymýšlí nebo upravuje – a za druhé, jestli to řekl, tím hůř.
Je tu paní Mackayová – a mně prokáže svůj vděk tím, že mi pomůže získat medaili.
To je hořké.
Hle – slova, po nichž jsem toužila, mi způsobují velmi živou tíseň, velkou žárlivost... Skoro žal.
Možná si myslí, že chceme dostat obraz zadarmo. Fuj! Hrůza. Dá nám ho. Ale...
Paní Mackayová – nebo jiná.
Dnes četl anglický román – ona je Angličanka nebo Američanka, zkrátka mluví anglicky, a on čte anglický román. Znamená to, že na ni myslí... A pak vše, co může říct přátelského jeho dobrá matka, on i Emile – vše je nic, vedlejší. Jinde jsem vám mluvila o své chamtivosti v záležitostech citu. Dokonce jsem jednou přirovnala Bastiena k velkým metropolím, jejichž blízkost mě plnila neklidem, obavami, žalem. Nuže, jak byste chtěli... Když člověk žárlí na prosté přátele – a já žárlím – jak byste chtěli... Ostatně jsou to tady také přátelé, ale s čímsi navíc.
Teď, když je vděčný, je to velmi nepříjemné.
Jdu do Bois.