Čtvrtek 17. července 1884

Přišly manželka a dcera popa.
Tentokrát prý je to vážné – cholera je v Paříži.
Jak by tam nebyla?
V Marseille umírá sedmdesát lidí denně a v Toulonu třicet, a cestující nepřetržitě kolují mezi těmito dvěma zamořenými městy a Paříží. Buď jak buď, počínají si podivně, to se musí nechat.
Toulon má choleru – izolujte Toulon a zachráníte Evropu.
Ne, nikdo se neodváží izolovat Toulon – jak zabránit lidem odejít?! To je směšné. Co je zájem nebo smrt několika jedinců ve srovnání se zájmem všech? To by vyvolalo křik – ale bylo by to velmi správné. Teď je cholera v Marseille, v Aix, pak v dalších městech. Protože se nikdo neodvážil znepříjemnit život několika lidem.
Dobře vím, že kdyby se město izolovalo, strhl by se křik. Ale opakuji – Toulon na jedné straně a celá Francie na druhé: lze váhat? Mělo by se střílet na ty, kdo by se pokusili odejít. Vím, že by byly hrozné protesty – dámy by křičely, že jedou za nemocnými dětmi nebo za dcerami v šestinedělí. Na to bych, být vládou, zvysoka kašlala. Je možné zamořit celou zemi jen proto, aby se neznepříjemnilo malému městu – a ostatně ti, kdo odešli, se nezachránili, přinesli choleru jinam, to je vše.
Já se nebojím – bojím se jen nemocí, které znetvořují.
Bojidar přijel z Bukurešti, z Gasteinu, odevšad. Aspoň je s kým tlachat, tím spíše že prší a moje plátno ještě není napnuto.
V naší ulici byl pohřeb umělce a mimo jiné tam byl Albert Wolff. To mě dojalo.
A pak jsem chvíli myslela, že vidím procházet paní Mackayovou. Je zvláštní, jak mi ta žena rozbuší srdce – je to přímo nevysvětlitelné. Vždyť přece nemiluji jejího Julese!
Když Bojidar odešel, vysvětluji Dině, že Bastien-Lepage není milý. Nevyčítám mu nic – jen nechci nadále projevovat tak vřelé přátelství; kdybych cítila náklonnost, byla bych ještě třikrát milejší, kdybych se cítila volně – ale byla bych tam chodila každý den! Není to ani jeho vina ani naše. Nemá nás v nenávisti, jistě nás má za velmi laskavé, ale má přátele, kterým dává přednost, před nimiž se otevírá a s nimiž mu je lépe. Já sama – přijde-li Julian, budu vždy velmi ráda, ale budu zdrženlivější vůči Gaviniovi nebo Engelhardtovi.
Přátele milujeme více či méně. Jenže protože nejsme vyvolenci jeho srdce, měl by být alespoň banálně zdvořilý – a není. Odstraňuje zdvořilosti a formality, ale nás nemiluje. Tak vidíte!
Je to velmi ponižující zjištění. Mnohem raději bychom říkaly, že nás nesnáší – to by bylo přijatelnější – ale být pro něj tím, čím jsou pro nás Engelhardtovi nebo Tchoumakoffovi!... To je kruté, když do toho člověk vkládá celou něhu svého srdce...
Dina soudí, že je to velmi spravedlivé... Doufám tedy, že ty dámy mu nic nepošlou za mými zády.
Tak tedy, to je řečeno. Nebudeme se tím dále zabývat. To je řešení.
Dobře.
A pak večer přišel Emile. To prase Jules a jeho matka strávili tři dny na venkově u jakési paní Bouchardon nebo Bouchardier, která má syna, Julesova přítele. Tak vida, ten darebák má sílu jít jinam.
Emile také vynechává poděkování, zdá se, že vše považuje za zcela přirozené, a zachází s námi jako se srdečnými přáteli.
Prý ten nedávný losos probudil v Julesovi vlčí hlad a Jules ho celého zhltl.
Má také velmi rád kuřecí polévku a Emile se ptá, jak se ta polévka dělá, tak Dina říká, že je jednodušší, když mu ji prostě pošleme – a on to opravdu uznává.
A protože jsme dostaly uzenou rybu přímo z Ruska, dáme mu část s sebou v balíčku. Ten dobrý chlapec to zavěsí na konec hole a odchází jako poutník.
No ano. Buď jak buď, necítím, že mě miluje.
Jsme jako příbuzní – přijímá naše přátelství s vděčností, velmi prostě, bez přetvářky. Tím nám dokazuje, že jsme dobrými přáteli, se kterými se nestěsňuje. A přece se necítím volně.
Necítím, že mě miluje – má třicet lidí, kterým dává přede mnou přednost, nebo které miluje stejně jako mě.
To je nepřijatelné. A přece je to věc, na niž si nelze rozumně stěžovat.
Proč jsem velmi ráda, když trávím hodiny s Julianem nebo Emilem, a posílám pro ně – zatímco Engelhardtovy jen snáším?
Tak to prostě je.

Poznámky

Pozn. překl.: Pop – pravoslavný kněz; francouzsky „le pope“. ↩
Pozn. překl.: Albert Wolff (1835–1891) – vlivný pařížský kritik umění a novinář, pravidelný přispěvatel do Le Figaro. ↩