Pátek 18. července 1884

Protože je můj obraz hotový (v hlavě – to je totéž), jsem klidná a mezitím pracuji na panoramatu květin, než ho začnu.
Včera si řekli: „Měli bychom přece prokázat nějakou zdvořilost těm dámám, které jsou tak milé – Emile tam půjde.“ A Emile přišel říct, že Jules se velmi bavil hračkou z Neuilly, že Jules losos zhltl, že Jules má velmi rád kuřecí polévku, že Jules určitě přijde na oběd a že mu to udělá velmi, velmi velkou radost, opravdu.
Teď mají klidné svědomí.
Nevyčítám jim nic – jsme jako příbuzní. Co mě rmoutí, je, že z jeho strany není nic, co by přišlo žádný spontánní projev náklonnosti.
Náklonnost bez vývaru a bez foie gras v aspiku.
To není jeho vina.
Dnes ráno jsme mu poslaly consommé, losos v aspiku a žebírko. Ale to bude až na večer, protože již seděli u stolu a na oběd byli i tři pánové z Alžírska. Jedli uzené ryby ze včerejška a Jules vyprávěl, že ta ryba pochází přímo z Ruska. Ostatně jim znamenitě chutnala.
Chlubí se tím, to zvíře – jeho génia obdivují, posílají mu věci až z hlubin Ruska. Tak to bere. A my ještě máme být okouzleny.
Eh, to není to, nač si stěžuji. Nic jiného si nežádám než... A celkem vzato mi lichotí, že ochotně přijímá naše projevy úcty bez okolků. Ale co mě rmoutí, je, že ke mně nemá bezděčnou náklonnost! To není jeho vina.
Ale není to veselé. Je to dokonce velmi mrzuté.
Dal by najevo, že ho naše pozornosti tísní, a my bychom mohly usoudit, že jsme mu nesympatické – ale tak to ani není: jsme přece milé. Ale nepotřebuje nás vidět a vlastně ani nemá chuť přijít... Přijde a udělá mu to radost – ale chápete? Zkrátka mu dávám zlato a on mi vrací měď, aniž by to tušil.
Všimněte si, že nežádám, aby se do mě ten nemocný zamiloval – chtěla bych ho jen bavit a být mu příjemná tak, jak jsem příjemná Julianovi nebo jiným.
Návštěva paní de Balloreové a Jeanne de Wikerslovthové. Vracejí se z dlouhé cesty po Orientu a jsou tu jen průjezdem. Paní de Souzaová je doprovázela. Je ze sester starší, a přece vypadá mladší než paní Gaillardová.
Přirozeně se mluvilo o mých úspěších a máma je opravdu nesnesitelná. Říkají komplimenty a ona přebíjí, nafukuje, přidává – takže lidé, kteří si mysleli, že řekli něco milého, zjistí, že neřekli skoro nic. Už tak je dost unavující odpovídat na komplimenty cizích lidí – a když vám vaše matka hází na hlavu chvály, které by zabily i Michelangela... to je Z toho jsem hrozně trapné.
Paní de Balloreová pořád nestárne. Stále cesty s Jeanne, která čte Horatia v latině, mluví všemi jazyky, zajímá se o vše – tak naplňuje svůj život jako smířený filosof. Své děti nevídá ani nemiluje – tolik byl ten manžel odporný...