Úterý 15. července 1884

K novému svazku Maupassanta je přiložen jeho portrét. Podobá se býku. A protože je velmi pyšný na svou... na své... fyzické schopnosti, je to kout hlouposti v jeho povaze. Hlava rváče, na třiatřicet let příliš zbytnělá.
Přirozeně si musel myslet, že je to žena přitahovaná tou... zvláštní stránkou, která chtěla několik dopisů... Hlupák. Avšak protože nikdy nenapsal nic, co by vyvolávalo čisté dopisy... ale naopak... mohl si dobře představovat... a zůstat logický. Ale vypadá velmi dobře. Nelze soudit zcela podle leptu; věřím jen levným fotografiím bez retuší.
Nos je zcela býčí.
Byl okamžik dost živé zvědavosti, když jsem měla knihu v rukou: jaký asi bude ten pán, na nějž jsem někdy myslela za poslední čtyři či pět měsíců? Nu, je lepší, než jsem si myslela – jenže v jádru je to člověk hloupý, přes vše, co píše. Nevím, jestli se vyjadřuji srozumitelně... Jsou lidé talentovaní, duchaplní, dokonce geniální, kteří mají kout hlouposti – a jiní... Zajímalo by mě, zda je jí Bastien-Lepage prost. Dosud jsem nic takového nezpozorovala... a zdá se mi, že je to povaha ve všem vytříbená a ještě zjemnělá jakýmsi nevím čím hořkým a posměšným. Ale není pěkný muž. Ach ne – a Maupassant by se na něj díval se značným pohrdáním.
Se zápasníky už to nejde. Viděla jsem žongléry venku na bulváru a řekla jsem si: s takovým publikem a se zápasníky by to bylo nádherné.
Pak jsem se večer šla podívat na zápasníky do Neuilly, kde je publikum jen z kurtizán a floutků – lid se o tyto zápasy nezajímá, chodí tam jen elegantní Pařížané, a to pro legraci. Na ulici se nezápasí. A ve dne v boudě se mi nelíbí osvětlení a sedící publikum... Zkrátka to už není ono.
Vracím se tedy ke starému záměru, který mě celou pohltí pokaždé, když vidím dobré lidi na veřejných lavičkách.
Mohla by to být velkolepá studie. Je vždy lepší malovat scény, kde se postavy nehýbají. Rozumějme si – nejsem proti pohybu, ale v násilných scénách nemůže být iluze ani potěšení pro zjemnělé publikum. Člověka tíživě, a aniž si to uvědomuje, zasáhne ta paže zdvižená k ráně, která nedopadá, a ty nohy, které běží a zůstávají na místě. Jsou situace velmi pohnuté, v nichž si přesto lze představit nehybnost několika okamžiků – a to stačí.
škrtnutoKain, který zabil Abela
Je vždy lepší zachytit okamžik, který přichází po velkém pohybu nebo násilí, než ten, který mu předchází. Bastienova Johanka z Arku slyšela hlasy, spěšně vykročila kupředu, převrátila přeslici a najednou se zastavila, opřena o strom. Ale podívejte se na scény se zdviženými pažemi, kde lidé jednají – to je snad velmi silné, ale nikdy z toho není úplné potěšení.
Rozdávání praporů císařem, které je [ve] Versailles.
Každý se vrhá vpřed, paže jsou zdviženy – a přece je to velmi dobré, protože ty paže čekaly a člověk je uchvácen, pohnut, sám unesen vzrušením těch mužů, sdílí jejich netrpělivost. Rozmach a pohyb jsou úžasné právě proto, že si lze představit okamžik zastavení, v němž lze v klidu sledovat tuto scénu jako skutečnou věc, a ne jako obraz.
Ale nic se nevyrovná vznešenosti námětů v klidu – ať v sochařství nebo v malířství. Průměrný člověk může docela dobře provést rozbouřené plátno, ale z námětu v klidu neudělá nikdy nic – zatímco právě tam triumfuje skutečně velký umělec.
Porovnejte Michelangelova Myslitele se všemi nejpohnutějšími skupinami.
Podívejte se na Milletova plátna a porovnejte je se všemi myslitelnými násilnými výjevy.
Podívejte se na Michelangelova Mojžíše. Je nehybný, ale živý. Jeho Myslitel se nehýbe, nemluví – ale proto, že nechce; je to živý člověk pohroužený do myšlenek.
Bastienův Pas-mèche se na vás dívá a naslouchá vám – ale promluví, protože je živý.
V jeho Senoseči leží muž na zádech, tvář zakrytou kloboukem, a spí. Ale žije. Sedící žena sní a nehýbe se – ale cítíme, že může vstát, protože je živá.
Jen můj námět v klidu může dát úplné potěšení – nechává čas se do něj pohroužit, proniknout do něj, vidět ho žít.
Hlupáci a ignoranti si myslí, že se to dělá snáz. Ah, bída.
Zemřu-li kdy, zemřu rozhořčením nad lidskou hloupostí, která je nekonečná, jak říká Flaubert, zesnulý mistr té krávy – ne, toho býka Maupassanta.
Protože opravdu ve všem, co napsal, není řeč o ničem jiném než... o tom. Je to jako posedlost. Člověk je v rozpacích a znechucen.
Ostatně, ó francouzští naturalisté – přebíráte pouze proud, který pramení v Rusku. Už třicet let se v Rusku píší obdivuhodné věci!
Když jsem před několika lety četla Válku a mír hraběte Tolstého, tak mě to zasáhlo, že jsem zvolala: „Ale to je jako Zola!“ A je to pravda – dnes věnuje Revue des Deux Mondes studii našemu Tolstému a mé ruské srdce poskakuje radostí.
Tato studie je od pana de Voguë, který byl sekretářem velvyslanectví v Rusku, studoval jeho literaturu a mravy a již uveřejnil několik pozoruhodně správných a hlubokých článků o mé velké a obdivuhodné zemi.
A ty, bídnice! Žiješ ve Francii, raději jsi cizinkou, než abys zůstala doma! Velký rozdíl, který přece jen existuje mezi Zolou a Tolstým, spočívá v tom, že Tolstoj nemluví často o pohlavním pudu, o touhách, o sexu atd. Mluví o všem a ničemu se nevyhýbá – a přece tyto věci nepřevládají... Nejsou totiž v reálném životě tak časté, aby nešlo napsat dvě stránky bez láskyplného rozvíjení... spojení pohlaví. A Zola není nic ve srovnání s pornografem Maupassantem, který nemá v repertoáru nic jiného.
Zola je velký a hrabě Tolstoj je velký.
Ah, uvidíte, jak se na vás sesypeme, vy rozložení Latinové! Kéž je jen mé Rusko svobodné. Jaké síly! Jaká míza! – jak by řekl Maupassant.
Ale vás jakožto pannu, řeknete, to musí zaměstnávat... Ale neříkám ne – jenže u Maupassanta se o tom mluví tak hojně, že jsem z toho unavená a znechucená, a kdybych měla špatné myšlenky, knížky toho zvířete by mě přivedly k rozumu.
Nu, když miluješ své velké, krásné, vznešené Rusko – jdi a pracuj pro ně!
Kdybych tam jela, zabývala bych se politikou a skončila za mřížemi. Bezejmenná mučednice! A i když připustíme, že by se o mně mluvilo dva měsíce – pak nic. Neměla bych tedy ani svobodu pro Rusko, ani uměleckou slávu. Kdyby tak všichni uvažovali, řeknete, nikdy by se nic neudělalo. Máte pravdu – ale ne všichni uvažují takto a já nikomu nekážu; jsem ojedinělý případ.
Až se tisíce obětují, šla bych si užívat úspěchu dosaženého těmi bezejmennými a často zbytečnými hrdiny...
Já také pracuji pro slávu své země... kdybych kdy měla velký talent jako Tolstoj – není to slavnější než dynamitové bomby? A pak je mi to příjemnější.
Ale kdo ví, co se může stát... A... Kdybych neměla malbu, šla bych! Čestné slovo, šla bych! Ale moje práce pohlcuje mé schopnosti a ostatní se stává mezihrou, zábavou.
A pak – opravdu bych jen zvětšovala masu neznámých uvězněných nebo zabitých. Kdybych mohla přiložit na misku vah, šla bych s nasazením života, o tom nepochybujete. Ale v tuto chvíli není co dělat pro... ojedinělé případy jako jsem já.

Poznámky

Michelangelova sedící socha Lorenza de’ Medici, vévody z Urbina, v Medicejské kapli u San Lorenzo ve Florencii, zvaná Il Pensieroso (Myslitel); jeho Mojžíš je v kostele San Pietro in Vincoli v Římě. ↩
Pozn. překl.: Pas mèche (1882) – obraz Julese Bastiena-Lepageho zachycující pařížského kluka z ulice; název je hovorový výraz znamenající „není šance“ či „nic se nedá dělat“. ↩
Pozn. překl.: „Les Foins“ (Senoseč, 1877) – slavný obraz Bastiena-Lepageho zachycující venkovské pracovníky v odpočinku po sečení. ↩