Pondělí 14. července 1884

Začala jsem léčbu, která mě má vyléčit. A to mě naprosto uklidnilo. Dokonce i s malbou to vypadá lépe.
Myslím, že udělám... Ne.
Dala jsem všem sluhům po stu sousech a volno.
Nu, to je právě to, co máma nikdy neudělá. Proč ji pokládají za dobrou??? A ona sama se pokládá za velmi dobrou.
Je to srdce velmi suché, nebo přinejmenším neschopné jakékoli spontánní laskavosti. Vychází oblečená jako opilá tulačka, sukně zkřivená, roztržená, bez límce a bez rukávů, klobouk Bůh ví jak posazený na nepopsatelném drdolu – a proto se pokládá za dobrou.
Když jde ven se mnou, ještě to jakžtakž ujde – ale beze mě!...
Tito lidé si myslí, že chci jen věci přehnané, mimořádné, poetické, šílené. Tak když žádám, aby šla máma koupit sukni za šedesát franků do Louvru, zdá se, jako bych soupeřila se zesnulým Ludvíkem XIV., Sardanapalem atd.
Ah, bída.
Mé zápasníky už nevidím.
Publikum a osvětlení boudy nedávají to, o čem jsem snila. Žongléři? To už raději jedna z těch obvyklých, všedních scén, kde bude zásluha spočívat v důkladném studiu charakterů.
Veřejná lavička na bulváru Batignolles nebo dokonce na Avenue Wagram – dívali jste se na to někdy? S ulicí a procházejícími lidmi.
Všechno, co taková lavička skrývá – jaké romány, jaká dramata!
Deklasovaný člověk s jednou paží opřenou o opěradlo a druhou na koleně. Uhýbavý pohled; žena s dítětem na kolenou, pracující žena z lidu. Velmi veselý chlapec od kupce, který si sedl číst malý plátek. Spící dělník, filosof nebo zoufalec, který kouří. Snad vidím příliš mnoho věcí... A přece se dobře podívejte kolem páté, šesté hodiny večer.
To je ono, to je ono, to je ono! Zdá se mi, že jsem to našla.
Ano, ano, ano – možná to neudělám, ale mysl je klidná. Tančím na jedné noze radostí.
škrtnuto[Škrtnuty a začerněny 3 řádky]
Jsou chvíle tak odlišné! Chvílemi člověk v životě opravdu nic nevidí – a pak... znovu začínám milovat všechno!
Vše, co mě obklopuje! Halím se do noční košile, napůl nahá, kůže je ještě krásná a tvar také, jaké odstíny záře a jemnosti! [Zrušeno 10 řádků]
Jako by do mě vtékal proud života!
Přece jen není důvod k radosti.
Ah, co na tom – najdu veselou a roztomilou stránku i ve své smrti; byla jsem stvořena pro velké štěstí, ale...
Proč ve svém nebeském díle / tolik prvků, jež k sobě tak málo ladí!