Neděle 13. července 1884

Šla jsem se podívat na odpolední představení zápasníků.
Osvětlení tam není nijak zvlášť pěkné. Bylo by to falešné. Jsme zvyklí na tuto podívanou večer a pak...
Zítra je svátek 14. července. Paříž je nádherná, všude vlají prapory, lidé jsou šťastní – nechávám se vozit od dvou do sedmi hodin všude, od Montmartru až k radnici.
No a Bastien-Lepage? Dělá mu naše pozornost alespoň radost? Mohl přece říct aspoň: „Jak jste hodná, madam,“ nebo cokoliv z těch věcí, které se obvykle říkají. Takže mu to vadí?
Přitom se k nám chová velmi bratrsky; buď jak buď, přestanu se namáhat, nejsem si jistá, že jsem mu příjemná... Vždyť co když ho všechny naše zdvořilosti nudí a obtěžují?
Matka a bratr by podle toho jednali a neprosili by nás, abychom přicházely... Zkrátka, nevím, jen je to velmi trapné...
„Budeme jíst totéž,“ řekl, „a já si budu říkat: ‚Ubohá dívka, dělá v tuto chvíli to samé co já‘ – a vy si budete říkat: ‚Ubohý chlapec‘ atd.“
Lze požadovat od nemocného a slavného nemocného společenské zdvořilosti, zvláště když se stavíme do role přátel... mezi umělci.

Poznámky

Pozn. překl.: Svátek Bastily – francouzský národní svátek, zavedený v roce 1880. ↩