Sobota 12. července 1884

Protože mi malá napsala, jela jsem do Jouy s mámou. A vracím se ještě víc podrážděná.
Tito lidé říkají, že malovat zápasníky bude provokace, že svět řekne Bůh ví co atd. Přísahám, že taková hloupost je mi nepochopitelná. Zkrátka tito lidé mě dráždí, ale zmocní-li se mě námět doopravdy, není na světě ohledů, které by mi mohly zabránit ho zpracovat. Ostatně kdybych o těchto skrupulích mluvila s Bastienem-Lepagem nebo dokonce s Tonym, pokrčili by rameny. Canrobertovi chtějí na příští Salon jiný obraz, a protože dobře vím, že jim ho namaluji, zuřím už předem nad tou svou slabostí.
Ah, bída!
Julesovi jsme poslali lososa v aspiku. Ráčil ho shledat dobrým a uráčil se ho jíst, přičemž vyjadřoval přání nechat si část na večer. Kuchařka vypravuje Rosalii, že na oběd byly objednány tři druhy ryb, ale panu Julesovi se nelíbily na pohled a nechal je odnést, přičemž zakázal, aby z nich jeho matka a bratr jedli. To je radikální, ale oni mají za to, že vše, co dělá, je správné, a tak museli obědvat potají.
Ah, starý podivín! Ale mluví se o něm s něhou a večer mu poslali šálek znamenitého vývaru.
Buď jak buď, ti Canrobertovi mě ubíjejí. Viděli jste kdy lidi, kteří říkají umělci: „Místo toho a onoho byste měla dělat toto. Proč byste nedělala to nebo ono například?“
Ah, bída.