Pátek 11. července 1884

Pan Kartsoff, generální konzul Ruska, přišel včera na návštěvu. Máma z toho šílí nadšením; musela jsem sejít do salonu.
Ale z nicnedělání už onemocním.
Honěním za zápasníky ztrácím veškerý čas, válím se po pohovkách, přesedám si z křesla do křesla, usínám. A výsledkem té nečinnosti je nervozita přímo šílená.
Tím spíše, že vidím, jak je moje rodina nadšená, že odpočívám.
Ti idioti si myslí, že jsem v životě už dost pracovala a že stačí sem tam namalovat jeden obraz. Svou nečinností jako bych se s nimi shodovala, a ta jakási spoluvina mě rozčiluje tak, že z toho opravdu onemocním.
Kolem šesti hodin jdeme do ulice Legendre – nebyl doma; chystaly jsme se odejít, když ten velký člověk přijel ve fiakru se svou matkou, skládacími stoličkami a cestovními přikrývkami. Vracejí se z Bois, kde krmili kachny.
Jsme jako opravdoví velcí přátelé, přijímá veškerou péči s tím krásným klidem, který mě vždy trochu mate.
Dobře vím, že se stavím do role skromné obdivovatelky a žákyně a on hraje velkého mistra... Buď jak buď, jeho matka, máma nebo Dina mu prokazují drobné služby, aniž by se tomu divil nebo mezi námi dělal rozdíl. Ano, jsme přátelé, a přece chybí jakákoli vřelost, to je dáno snad (zaprvé jeho špinavou povahou) a pak jeho nemocí; proto nechávám ostatní, ať se mu dvoří, a já se nehnu. Prý máme tisíce společných vrtochů a on nám jako starý nemocný vypráví: „Jsem takový nebo onakový,“ a máma říká: „To je jako Marie,“ a jeho matka opakuje: „Slečna Marie je taková, vidíš!“ Je to pravda – kapesníky například: nikdy nevím, kde je vzít, ztrácím je, trousím je všude a často najednou najdu v kapse pět nebo šest, protože mi máma jeden strčila, Rosalie druhý, Dina třetí atd. A v jídle je to úplně jako u něj: má rozmary nemocného, věci, jejichž tvar nebo barva se mu nelíbí... Šťáva, která vytékala zprava ze žebírka a která se mu zdála... Zkrátka je to naprosto jako já. Nedovedu říci, co chci jíst, a pak jsem nespokojená. A v mnoha dalších věcech. Myslíte, že mě ta podobnost okouzluje? Je mi to jedno. Jen před ostatními, s nímž
Přesto přemýšlím, co by mu mohlo být příjemné. Ale totéž bych udělala pro Tonyho, Juliana, S, Y, Z, kdybych v nich viděla tuto krásnou důvěru. Nechal se ostříhat, ptají se ho: chcete toto nebo tamto, a on odpoví ano nebo ne jako své matce.
Miluje-li nás a považuje-li nás za přátele... chtěla bych několik vřelých slov... Možná to není v jeho povaze.
Celý zabrán touhou uzdravit se, oživí se jen tehdy, když vypráví, co jedl nebo co by mohl jíst. A ne zcela prostě: „Přijdu k vám na oběd“ – s vážnou tváří, bez jediného zdvořilostního slova.
„Jen neurčujte den – znám ty obědy, které se nabízejí, znám je – chci to, co tam najdu, něco nečekaného; ale obědy pro hosty jsou všechny stejné.“
„Dobře, náročnější než já stejně nejste, a protože obědvám doma každý den, jistě něco najdete.“
„Přesně tak.“
Protože mu nikdy nevyprávím o svém malování, říká mi, že je to nejen velmi hloupé, ale také nepěkné. A jak mu o tom mluvit s mámou a Dinou a ostatními... Na to by bylo potřeba... Ostatně moje rodina mi vždy překáží. Jeho matka je prostá a dobrá žena, líbí se mi, ale musí ho nudit tak jako mě nudí ta moje... A přece...
Připomíná mi Dupuise v roli jakéhosi pana Médarda v divadle Variétés. Neochvějný klid, s nímž herec dosahuje neobyčejných komických účinků.
„Co tu děláte, pane Médarde?“
„Nic, pane šéfe.“
„Jak nic?! Díváte se na mě!“
„Dívám se na vás, pane šéfe.“
„Ale já odcházím, pane Médarde!“
„Dívám se, jak odcházíte, pane šéfe.“
A jindy, když vstoupí uprostřed scény a překvapí nevím jaký důležitý rozhovor – jiný herec by se šklebil nebo zvyšoval hlas, Dupuis řekne zcela prostě: „Přišel jsem si pro svůj havelok!“
Ale kolik je v té prostodušnosti skryto. Můj bratr Paul je trochu takový, ale beze zloby; podobá se Dupuisovi i fyzicky. Jaký umělec, ten Dupuis (z Variétés) – zachraňuje ty nejpraštěnější kusy.
Ten Jules má trochu takového klidu, klidu nemocného dítěte – a když byl zdráv, měl ten klid charakter záludnosti.
Zabrousila jsem k Meissonnierovi – bránil ho velmi vlažně a shodli jsme se. Skutečně si myslím, že Meissonnier je neobyčejně přeceňován. Je zvláštní, jak se všichni shodují, že je velký – jako by si ho vybrali za záminku, aby lépe bourali ostatní. Vezmou Meissonniera a mlátí jím ostatní.
Dnes večer se mi zdá, že mám mnoho vtipu a že za den řeknu dvě nebo tři věci, které jdou zcela nazmar... Včera u večeře se mluvilo o jakési paní Merleové, která prý byla kdovíčím, vrátnou...
„Která to je?“ ptali se.
„No ta, která měla v Italiens lóži naproti jevišti...“
„Chcete říci tvář z lóže.“
Ale právě přinesli timbale a Gavini byl nadšen, a... možná to vůbec není vtipné.
Nevím nic a nevidím nutnost ničeho.
Dnes ráno jsem si myslela, že dostanu choleru – bylo mi nevolno, třásla jsem se... Vzala jsem laudanum, dala jsem ho i Angélique a Rosalii a nabídla jsem ho dokonce modelu, Edwige.
Jules si dnes koupil flakón, stejný, jaký mám já.
Ale nezdá se, že by se otvíral... Je to proto, že je nemocný, nebo prostě proto, že přijímá naši péči bez nadšení, nebo je to jeho špinavá povaha?
Ve skutečnosti jsme se vídali velmi málo, a jsme-li důvěrní, pak skrze bratra, skrze malbu... skrze náš obdiv – ale celkem vzato se stále ještě málo známe... Já sama, která tu mluvím o tom, aby se otvíral, jsem mu ještě ani nedovolila upřímně do sebe nahlédnout.

Poznámky

Pozn. překl.: Dupuis z Variétés: patrně José Dupuis (1833–1900), komická hvězda Théâtre des Variétés (viz 11. dubna 1881). ↩
Pozn. překl.: Théâtre des Italiens – pařížské divadlo proslulé italskou operou. ↩
Pozn. překl.: Slovní hříčka: loge de face je lóže naproti jevišti, face de loge „tvář z lóže“ – loge je však také vrátnice, takže vtip míří na to, že paní Merleová bývala prý vrátnou. ↩
Pozn. překl.: Timbale – pokrm z těstovín nebo masa zapečený ve formičce. ↩
Pozn. překl.: Laudanum (opiová tinktura) — běžný lék na první příznaky cholery; epidemie vypukla v červnu 1884 v Toulonu a Marseille. ↩