Neděle 6. července 1884

Posílám jim dvě hračky z Neuilly: svatého Antonína a jeho prase, s věnováním: jedno pro Julese a druhé pro Emila. Rosalie se vrací nadšená, spokojenější, než kdyby dostala dvacet franků.
Půjde ven, na projížďku do Bois s matkou. Ta žena sdílí všechny mé starosti a často, když mě obléká, říká přesně to, co si v tutéž chvíli říkám v duchu. Emile je na venkově, pracuje tam na krajince. Ten ubohý chlapec má teď všechno na krku. Vrací se až večer po deváté, protože jiný vlak tam nejede.
Julian mi zrovna znovu provedl podlost.
Prosila jsem ho, aby šel se mnou a zjistil mi něco o zápasnících. Ví velmi dobře, že tuto službu nemohu žádat od nikoho jiného než od něj, a ví, co to je, když člověka něco zdrží, zatímco má v hlavě obraz. Nechal mě čekat celý den. Špinavé dobytče. Mladá žena nemůže jít sama a mluvit s těmi lidmi o pózování atd.
Darebák, bandita; povaha zbabělá a špinavá. Dobře ví, že je to poslední neděle.
Měla jsem v úmyslu vyrazit do okolí Paříže, tam přece jsou, venku určitě... Ah, odporné prase! To je k pláči.

Poznámky

Pozn. překl.: Svatý Antonín Veliký bývá tradičně zobrazován s malým prasetem u nohou; oblíbený námět lidových zbožných figurek. ↩