Pondělí 30. června 1884

Musela jsem se přemáhat ze všech sil, abych neprorazila plátno nožem. Není tam jediný kout udělán jak bych chtěla!! A ještě ruka k udělání! Ale až bude ta ruka hotová, bude třeba vše předělat!!! Ach, bída, prokletí.
A tři měsíce, tři měsíce.
Ne!!!
V Bastienově ateliéru byl velký koš květin. Ty květiny vypadaly jako jednodenní. Paní Mackayová je tedy poslala pro samotného milovaného. Nevím proč jsem na to myslela celé odpoledne s hořkostí, se smutkem – jakousi opileckou dojemností (proč opileckou?) – až do slz, tří nebo čtyř ubohých slz, které nepadly.
Ten koš, který našel při příjezdu – to mě rozzuřuje.
Je to absurdní, ale je to jako závora postavená mi do cesty, která mě naplňuje smutkem nemocného dítěte.
Pobavila jsem se sestavováním košíku jahod, jakého jinde neuvidíte. Trhala jsem je sama se stopkami – opravdové hrozny – některé byly i zelené, z lásky k barvě. A listy. Zkrátka báječné jahody trhané umělkyní s veškerou delikátností a koketností, jak to bývá, dělá-li člověk věc, na niž není zvyklý. A k tomu celá větvička červeného rybízu. Takto jsem prošla ulicemi Sèvres a v tramvaji jsem držela košík na kolenou, přičemž jsem dbala na to, abych ho držela trochu ve výšce, aby pod ním prošel vzduch a aby mé teplo neuvadilo jahody – z nichž ani jedna neměla skvrnu ani modřinu.
Rosalie se smála: kdyby vás někdo z domu viděl. Možné to snad je!
– Ale to je kvůli jeho malbě, která to zasluhuje. Paní Mackayová miluje jeho tvář, která nezasluhuje nic. Ale jeho malba.
– Tedy to bude obraz, kdo sní ty jahody?!
– [Přeškrtnuto: Ne ale]