Neděle 29. června 1884

Do kostela. Šaty z šedé alpaky, jak jinak. Velmi šik. Saint-Amand snídá s námi.
Poslali jsme Julesovi ruskou polévku. Náš kuchař jinak moc neumí, ale polévky dělá jako nikdo. Jsou to báječné vývary; zvláště drůbeží, jako ten, který jsme poslali – a slepice byla uvnitř, jak se dělá v Rusku. Včera večer jsem se v ruském obchodě u Madeleine ptala, zda by nebylo možné sehnat čerstvý kaviár. Ale v toto roční období…
Jen si mě představte, jak jdu sama osobně do obchodu.
Já, která si nechávám kupovat rukavice a která vychází z domu jen tehdy, když je třeba zkoušet šaty.
Rosalie říká, že mi to příští rok oplatí a bude zdráv a členem poroty. Ta dobrá Rosalie mě dobře zná a ví, že vždy mám nějaké malé výpočty. Ale tentokrát ne. Ne, čestné slovo – je to zcela nezainteresované.
Baví mě být mateřská a přemýšlet o polévkách. Já, která nenávidím se těmito věcmi zabývat.
Zdá se mi, že ráčím sestoupit a že je to velmi krásné.
Kdyby mi za to alespoň byl vděčný. Jenže ty dámy jsou tak hloupé, hned si začnou představovat…
Protože vejdu do obchodu nebo protože jsem šla do kuchyně zkontrolovat polévku sama. Je pravda, že je to pro mě dost mimořádné, ale koneckonců se mi to zdá zcela prosté! Co se týče těch dam, vrhají se do toho střemhlav – stačí mi vyjádřit názor, aby ho přeháněly, stačí mi naznačit způsob chování, aby…
Ano, když je to vůbec neobtěžuje, když je to baví. Neboť Jules je baví!… a pokud uvidí, že mě baví také, nebude jiného boha. Vše bude pro Julese. Tak to již je. Kéž by jen ráčil přijmout naši poctu.
Koneckonců…
byl tak potěšen vyšívaným ubrouskem! „Nic mi neudělalo takovou radost," řekl včera, „nic nemohlo být milejší – byl jsem daleko, nemocen, a někdo na mě pomyslel!"
Porotu nazval mezky!
Vždyť mě koneckonců špatně umístili!
Ano, špatně mě umístili! Vedle dveří! Na místo, kde mohlo být plátno prolomeno každou chvíli. Jak to! Protože posílám jen malý obraz!
Malý obraz – ví se, co znamená udělat takový malý obraz! Ráda bych je tam viděla! Ti, kdo to udělali, to vědí! A protože moje plátno není „důležité", umístí ho vedle dveří! Lidé, kteří vědí, že jsem nepřítomna, že trpím… Každý důvod k tomu být zdvořilý, být milý, umístit mě se ctí – ano, umělci a přátelé by to udělali, ale oni jsou mezci! A mezci to nikdy neudělají! Ah! Nikdy jsem o tom vše neřekla.
To je proto, abych vám ukázala, jak moc se člověk musí starat o úsudky těchto mezků!
Deset jich ví, co mají, a ostatní!…
– Ale pane, nejsem nešťastná kvůli jejich medaili… jen proto, že to nebylo spravedlivé, dostali ji ti, kdo…
Na slovo spravedlivý se usmál úsměvem, který mě naučil lépe než všechny řeči, že je třeba opravdu vzdát se spoléhání na spravedlnost.
Cože opravdu? Říká, že spravedlnost lze najít u tří nebo čtyř lidí, ale nikdy u čtyřiceti.
Já-herečka se ptám: Jak to – mám přestat věřit ve spravedlnost!
A já-divačka odpovídám: Jak to, rodino, ty tomu tedy opravdu věříš?
Nuže ano, přísahám vám, že tomu věřím – ale dobře vidím, že bude třeba se toho vzdát.
Výborně! Rosalie při doručování polévky tedy viděla pokojskou, která jí pověděla, že paní Mackayová včera poslala zeleninové aspic!
– Je to dům, řekla, kde mají pána velmi rádi – jako u vás.
Nejsem žárlivá, ale ta kuchyně mě odpuzuje. Fuj!
Tedy – chtěla bych vědět. Zbožňují se, dobře. On je nemocný jako pes a odjíždí do Alžírska s matkou. Dáma zůstává tady, pořádá plesy, zařizuje svůj hotel a stáje.
Myslela jsem, že je to skončené. Vrátí se a ona u něho není celý čas, ostatně… Matka. Ale jsou přátelé – aspic to dokazuje. A pokojská, která je u Bastienovů, tam byla před rokem umístěna sloužícími paní Mackayové. A když tato ctnostná osoba pořádá bál, pokojská Julesova chodí pomáhat jejím sloužícím. [Přeškrtnuto: To vše je]
A když zůstává šest nebo sedm měsíců v Damvillers, ona tam tedy nejede?… Koneckonců pokud to není skončené, proč není více u něho? Vypadá to opravdu jako dáma, která se bojí zkompromitovat. Pohleďme… Co to znamená?
Vůbec tomu nerozumím.
Mackayová nebo mužští přátelé – nezáleží… od chvíle, kdy ho takhle hýčkají… Chci být zcela milá, ale ne pro lidi, které to nepřekvapí. Jsem pro něho stejně dobrá jako jiné. Nemám tedy důvod být tam. Kdyby byl opuštěný – pak by to bylo jinak, ale takhle… Ne. Jsou tedy v korespondenci… nebo alespoň byla okamžitě upozorněna, dobře, já také. Ale koneckonců kde to jsou? Milovaný muž, který je tak nemocný, zdá se mi… Ach! Je možná u něho každý den – co o tom vím nakonec? Nuže a matka? Ale co když Mackayová hraje velkou dámu? Pak je to velmi dobré. Jak mu vysvětluje svůj majetek? Nebyl by Bastien svědomitý? Nebo ošálený jako tolik jiných? Nebo je paní Mackayová cudná a vše, co se říká, jsou jen pomluvy?
A zdědila snad od nějakého příbuzného? Vše je možné. Chodila k Cartwrightové, ale teď tam nechodí. Já také jsem chodila k Cartwrightové a o mně také lze říkat hlouposti, zvláště před šesti, sedmi lety! A přece!
Méně než kdokoliv jiný bych měla věřit tomu, co se říká? A přece muži říkali mamince, že tato cudná Ofélie je hodna být předsedkyní dam patronek spolku nočního pohostinství… v nejsurovějším smyslu toho slova.
Tedy? Nu, možná to pominulo a teď si udělala majetek a pracuje jen jako amatérka…
A pak?
Ztrácíme se v dohadech.
Dost té kuchyně. Dost.
Co je legrační – vidím nedostatky v Bastienově malbě. Dívám se na jeho obrazy a myslím, že tohle nebo tamto mělo být jinak… jako když se dívám na to, co dělám sama.
Na mém kapesníku jsou dvě kapky krve. Píši Potainovi. K čemu.
Záleží mi vůbec opravdu na životě? Můj život nestojí za nic a nic mě k němu nepoutá.
Dnes večer do Neuilly s Gaillardy, popem a jeho šestnáctiletou dcerou. Dokud šlo jen o cestu tam, ještě to nebylo nic; byly dokonce dvě příjemné zastávky – jedna u lodí a druhá u železnice. Ale zpáteční cesta! Všichni jsou unaveni a konverzace je strašně mdlá. Já myslím na něco jiného. A pan Gaillard se vytratil. Dostane od své manželky pořádný výprask.
Co se týče maminky, je jako vždy při příležitostech, kdy je třeba být veselý – je pochmurná a zlověstná.
Ah, jaká bída je život – jak má Maupassant pravdu. A přece je to muž, je mu třiatřicet let, byl zamilovaný a… vše, co z toho plyne. Ví vše. A nenašel nic než nicotu!
A já? Umění? Nevím, co dělat. Nový obraz mě oživí – zatím se cítím jako ztracená!
Četla jsem Sapho a vím, co je soužití… A pak paní Mackayová je okouzlující – má nyní veškerou přitažlivost, protože je bohatá a hraje velkou světskou dámu. A nemocná opička z ulice Legendre po ní šílí. Musí mít člověk invazivní povahu, aby chtěl vše bez dělení! Co mě to trápí! Jsme přátelé, myslí, že mám talent, a má mě rád. Co víc je třeba? Nu, vidíte! Koneckonců co bych chtěla? Co? Co? Co?
Aby se zbavil Ofélie, abych ho chodila navštěvovat a utěšovat nemocného, a aby mě nakonec miloval.
Tak. Je to jasné a pravdivé.
Takhle se mají říkat věci, místo aby se člověk točil kolem.
Nyní, pokud se mě ptáte, proč to chci? Nu, protože život je smutný a zdá se mi, že by to bylo něco dobrého.