Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 28. června 1884

Jdeme tedy do ulice Legendre.
V roce 1872 jsme měli v Nice opičku jménem Philibert, která zemřela na jakousi pomalou nemoc. Ukládali ji na terasu vily, na slunci, na kožich ze soboliny – a ona tam ležela s tím unaveným vzezřením člověka, s rozšířenýma očima a nervózními gesty. Tak.
Není-li to přesně totéž, velmi se to podobá. Nejprve vstane, aby nás přivítal, a udělá několik kroků po pokoji; zdálo se mi, jako by se styděl ukázat se tak změněný.
[Napříč: Matka odešla.] Velmi změněný, och! velmi změněný. Ale není nemocný na žaludek – nejsem lékař, ale vypadá to jinak. Vypadá… ateliérské drby musí mít pravdu.
Konec konců ho nacházím tak změněným, že mu řeknu jen: Nu, zde jste tedy zpět.
Není odpuzující. A hned tak milý, tak přátelský, tak laskavý k mé malbě – stále mi opakuje, abych se nestrachovala o medaile, úspěch stačí, vidí se, ví se atd. atd.
Rozesměji ho řečí o jeho nemoci, říkám mu, že byla potřebná a prospívá mu, protože začínal tloustnout. Architekt vypadal nadšeně, když viděl svého nemocného tak veselého a milého. A povzbuzena se stávám upovídanou. Skládá mi komplimenty na mé šaty a dokonce na držátko deštníku. Je to psí hlavička od Dupuyho – a vulgární oko by si toho nevšimlo. Šaty jsou z šedé batisty (všechny moje šaty jsou nyní šedé) s živůtkem tak půvabně uvázaným, že si toho všimne.
Dvakrát nás zadrží, říká mi okouzlující věci o mém talentu a žertuje se mnou o hromadě věcí.
Posadil mě u svých nohou na lehátku… Ty ubohé vyhublé nohy… Rozšířené a velmi jasné oči, rozcuchané vlasy. Ale je velmi zajímavý, a protože o to žádá, půjdu ho navštívit znovu.
Architekt, který nás doprovází dolů, mi to také říká: „Jules má z toho takovou radost, je tak šťastný, když vás vidí, říká, že máte mnoho talentu, přísahám vám."
Trvám na líčení přijetí, jehož se mi dostalo, protože jsem z toho velmi spokojena. Ráda bych ho viděla každý den, toho starého malíře, a vracela se do Paříže, abych vyhovovala rozmarům nemocného.
Přijde ho navštívit paní Mackayová?
U mne je to mateřský cit – velmi klidný, velmi něžný, a jsem na něj hrdá jako na sílu. Uzdraví se, to je jisté.
Chápete – chtěla bych, aby mě potřeboval, to… ubohé dítě; je to tak zábavné hrát si s výrazem dobrého anděla…
Konec konců to vše ještě není ono… ale něco tam je.
Ah! Dal nám pít vodu ze Saint-Galmier s citronem. To je dojemné.
Mladé Staritské odjely dnes večer – naložili jsme je do vagonu. V poslední době byly vždy u nás. Ostatně dvě okouzlující, dobré, upřímné, dobře vychované stvoření – zkrátka velmi vzácné. Společně jsme učily papouška jménu Bastien-Lepage. Velmi mě obdivovaly, zvláště ta starší, ta nemocná.