Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 5. června 1884

Prater zemřel. Vyrůstal se mnou; koupili mi ho ve Vídni v roce 1870, měl tři týdny a vždy se plížil za kufry, do papíru z nákupů, které jsme dělali.
Byl mým oddaným a věrným psem; plakal, když jsem odcházela, a hodiny sedával u okna a čekal. Pak jsem se v Římě zbláznila do jiného psa a Pratera přijala maminka. Vždy velmi žárlivý na mne se svou lví žlutou srstí a obdivuhodnýma očima. Když pomyslím na svůj nedostatek srdce!… Nový pes se jmenoval Pincio a ukradli mi ho před šesti lety. Místo abych se vrátila k Praterovi, který se nedokázal utěšit, měla jsem tu hloupost mít Coca 1. a pak nynějšího Coca… To je zbabělé, to je hanebné. Čtyři roky se ta dvě zvířata vzájemně požírala a nakonec zavřeli Pratera v pokoji nahoře, kde žil jako vězeň, zatímco Coco se procházel po stole a lidem po hlavách. Zemřel stářím; od včerejška jsem s ním strávila hodiny, vláčel se ke mně a pokládal hlavu na má kolena.
Ah! Jsem pěkná bídačka se svými něžnými city. Och, opovržení hodná povaha – pláču při psaní a pomyslím si, že stopy těchto slz mi u těch, kdo budou číst, zjednají pověst dobrého srdce. Vždy jsem chtěla tu nešťastnou bestii znovu přijmout, a vždy to skončilo kouskem cukru a pohlazením mimochodem. Viděti tehdy jeho ocas – ten ubohý uříznutý ocas, který vrtěl a vrtěl, dělaje jakýsi kruh, tak rychle se točil…
Ještě nezemřel, ten nešťastník – myslela jsem si to, protože jsem ho neviděla v jeho pokoji; schoval se za kufr nebo koupací vanu, jako ve Vídni, a napadlo mě, že ho odnesli, jen jsem se neodvažovala ptát.
Ale bude to dnes večer nebo zítra…
Tony mě zastihl při pláči; napsala jsem mu, abych ho o něco požádala stran reprodukcí obrazu, a přišel. Zdá se, že jsem opomněla podepsat malý papír, na jehož základě mohlo být zabráněno reprodukovat můj obraz jinými a mohl by se vést soud. Chápete, že jsem velmi hrdá na všechny ty žádosti o svolení a byla bych hrdá i na soud.
Já Tonyho mám moc ráda – je omezený, ale mám ho moc ráda. Ještě to není tím, že je omezený; ale on je z roku 1830. Prostě nevím jak.
Šaty na velvyslanectví se šijí doma; dělám je skoro sama, abych si byla jistá, že budou dobré.
Stejně – Tony může být z roku 1830, ale má velmi vznešené city; to není jako Julian, který věří všem klevetám.
Že bych já vytýkala komukoliv hmotné laskavosti!
Ah! Fuj, ta hrůza! A pak mě Tony dobře chápe v otázce manželství – říká nejprve, že mě v tom nevidí, a pak, že by to šlo jen s mužem mimořádně nadřazeným a že by to spíše bylo sdružení.
– Ideál tedy, řekla jsem mu, nu pane, to jsem odmítla jako nemožné. Je to příliš krásné, než aby se to stalo. Nezbývá než manžel-manekýn.
[Přeškrtnuto: Saint-Amand?] Protože nadřazený muž… Jsem obdařena duchem tak… řekněme tak zkaženým, že [Začerněná slova: říci zda-li je] sebemenší černý puntík v nádheře, ve slunci – nebudu vidět než ten sebemenší černý puntík… Ne, říká Tony, nezbývá než šíp zlomyslného boha.
– Ah! Nic lepšího si nepřeji.
Zemřel večer.