Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 4. června 1884

Nuže – pozvání máme. Je to velká oficielní recepce, ale to je přece vždy cosi. To Gavini sestavil dopis, který maminka napsala velvyslanci. Já o ničem nevěděla.
Stejně jsou to pěkní darebáci, že neudělili medaili mému obrazu.
Dnes přišli oba pravoslavní kněží. Ten, který přichází vždy – arcikněz stejně jako druhý –, se jmenuje Vasiljev a je knězem ne-noblesní kolonie. Druhý, jménem Prilejujev, je kněz noblesní; díky paní Zaronaové to byl on, kdo způsobil, že nás paní Frederiksová představí velvyslancově choti.
Baronka Frederiksová je manželka našeho vojenského atašé.
Zdá se to jako sen, a protože to ještě není hotové… Uvidíme v sobotu.
Ale co je jistější – je tu obraz. To mě napadlo ve tři hodiny a dnes večer u večeře jsem tak jasně viděla, co udělám, že mě to přimělo vstát, jako by bylo v židli pero. Právě jsem toužila po moderním námětu s množstvím lidí a aktem, a na ne příliš obřím plátně. Já to mám… Udělám to. Co? Nuže – moji zápasníci. Pouťoví zápasníci a kolem dav lidí. Budou tam nahá torza, abych ukázala, že umím akt. A lidé kolem – bude to velmi obtížné, ale pokud mě to uchvátí, to je vše, co je třeba. Opojení!