Pátek 6. června 1884

Ten večer na velvyslanectví mě velmi zaměstnává a bojím se, aby něco nezkazilo efekt; nemohu věřit ničemu dobrému… Vypadá to dobře, ale přijde něco, nějaká překážka.
Tak dlouho už o to usiluji…
Byli jsme v Salonu. Já, abych viděla oceněné obrazy. A protože narazíme na Tonyho, ptám se ho před druhými medailemi, co by mi řekl, kdybych mu přinesla obrazy takhle udělané.
– A především doufám, že se budete dobře střežit malovat podobnou malbu, odpovídá mi vážně.
– A druhá medaile tedy?
– Nu, ale to je chlapík, který vystavuje velmi dlouho, a pak… chápete.
Jaká hromada průměrnosti! Jak je to zarmucující.
Medailovaní nejsou ani strašní – jsou to z větší části věci ploše průměrné nebo špatné. Zbytek…
Celkem je letos velmi špatný rok. Slavná jména chybějí. Jaké jsou obrazy, které v očích zůstaly bez odporu nebo s potěšením?
Dekorativní panel Puvise de Chavannes. Tolik haněný, a přesto velmi dobrý portrét paní Gautereaové od Sargenta. Portrét muže od Renoufa. Věci Ribotovy. A pak?… Hledám.
Portrét paní Gautereaové se mi nesmírně líbí. Namaloval ji tak, jak je – hrozivě nalíčená – ale přesto je to umělecké dílo a to je velmi vzácné.