Neděle 25. května 1884

Co dělám od 1. května? Nic.
209
A proč? Ah! bída. Vracím se ze Sèvres. Ah! je to strašné. Krajina se tak proměnila, že se jí nedá dotknout, jaro je pryč. A navíc moje jabloňové květy zežloutly (na obraze), nastrkala jsem tam olej. Ale jsem také blbá. Opravila jsem to, uvidíme. Ale ten obraz musím dokončit.
Se Salonem, novinami, deštěm, Hayemem a všemi těmi nesmysly jsem ztratila pětadvacet dní. Je to šílené, ale je to za mnou.
Paní Zaronaová, která se vrátila z Říma, stráví u nás několik dní, než odjede do Ruska. Její dcera je tam už.
Dnes se hlasuje o mé medaili.
Je čtyři hodiny. Právě se přehnala průtrž mračen.
Loni jsem si byla jistá, že ji dostanu, a trápilo mě zdržení pozitivních zpráv.
Letos to není jisté, jsem mnohem klidnější; před rokem jsem ji mít měla, ale bála jsem se nepředvídaného a to mě velmi trápilo. Mít ji, a přitom ji nemít, mít ji za pastel – to mě uvádělo do zoufalství. Teď, když chápu, jak ten pastel je krásný, těší mě to.
Letos je to ano nebo ne. Je to zcela jasné. Pokud ano, dozvím se to dnes večer kolem osmi. Budu tedy sedět po turecku ve velkém křesle pod oknem a dívat se tím oknem opřena o opěradlo řečeného křesla. A to čtyři hodiny?
Tohle by nevážilo ani miligramu, kdybych dobře slyšela.
Hle – krutá neštěstí. Tak krutá, že si na ně nestěžuji, jak jste si jistě všimli. Jsou věci příliš strašné, o nichž nelze mluvit ani o samotě.
Je pět hodin dvacet minut. Není to tak, že bych byla mnohem znuděnější, než když sedím a nedělám nic, aniž na něco čekám. A pak ten olej, který mi zkysil květy. Když jsem to uviděla, vyrazil mi na čelo pot. Doufejme, že to moc nebude znát…
Za dvě hodiny budu vědět.
Možná si myslíte, že trpím. Ne, říkám vám – ne mnohem víc, než když se mi stane strávit odpoledne bez práce, sama, rozdrážděná.
V každém případě mi zítřejší noviny výsledek oznámí.
Šest čtyřicet. Zbavila jsem se té paní Zaronaové, která mi za každou cenu chtěla přečíst verše Coppéovy poté, co mi ukázala obrazy, které její dcera namalovala v Římě. Dětské malůvky.
210
Ty dámy jsou dole s pravoslavným knězem.
A já jsem drcena čekáním, rozpalená a celá v potu s mírnou bolestí hlavy.
Oh! Nedostanu ji – a to mě štve kvůli maminčinu hloupému rozrušení. Nechci, aby se mi někdo vlamoval do mých věcí a sdílel moje city. Trpím tím jako neslušností.
Ať jsem v ohni nebo ve vodě nebo v čemkoli, ostatní mě musejí nechat být. A maminka si bude namlouvat, že trpím, a to mě přivádí k šílenství.
Je dusno a mlha! Mám sevřené hrdlo až do čelistí a uší.
Sedm třicet pět, volají mě k večeři. Je konec.