Pondělí 26. května 1884

Je to lepší. Místo toho tíživého čekání jsem ve stavu rozhořčení. A to je pocit zvnějšku, spíše osvěžující. Včera se hlasovalo: 26 třetích medailí. Zbývá 6 k hlasování. Maurin dostal medaili za Julianův portrét. A zde je můj dopis tomuto Julianovi:
To neblahé svědomí se snad probudilo. Nepřeceňuji vaši moc, ale jsou tu tři nebo čtyři vlivní muži (Bouguereau, Boulanger, Lefèvre atd.), kteří získali hlasy pro chudokrevného Dineta a ubohého Maurina.
Já jsem nepotřebovala nic.
Proto Lefèvre říkal u princezny Mathildy, že mladí jsou ubytováni v ulici Ampère a že mě Bastien-Lepage kryje svým křídlem…
– Konečně jsem pochopila, proč jste tak nutně potřeboval věřit, že disponuji porotou. Kdybyste o tom nebyl přesvědčen, neměl byste dost drzosti bez výčitek svědomí ovlivňovat své profesory, aby se starali jen o muže.
Je to důmyslné, je to krásné, je to velkolepé.
Dodávám, že je to přímo obdivuhodné.
Já maluji pro zábavu a pan Maurin z toho žije. Umře na to.
Navíc udělal váš portrét a vy jste mu nerozvážně předpověděl budoucnost. Vaše ješitnost byla v sázce. Musíte přece vidět, že je to příšerné, upřednostnit přede mnou vychýlený voskový profil na beztvaré hrudi a nesourodých pažích. Před obrazem, ano, pane Juliane, obrazem, kde jsou alespoň tři čtyři hlavy nesrovnatelně lépe než na vašem ohavném portrétu. A ruce, celé figury vzpřímené, dobře nakreslené, a pozadí a kvality pozorování a Umění. Tyto věci se o sobě neříkají, a to je velká chyba.
Svolejte stejnou porotu po hlasování a ať rozhodne mezi Maurinem a mnou.
Ah! Disponuji porotou. Ah! Nepotřebuji nic.
Dobře. Je to naprosto pravda.
Nemám ani porotu, ani přátele a je mi to naprosto jedno.
211
Ale mínění veřejnosti, umělecky vzdělaného publika, je tu a řekne s úžasem:
hleďme, nedali jí nic! Ukrývají mi toto uznání… Je to jen zdržení.
Jistě si myslíte, že úspěch bez medaile je lepší než medaile-náplast přiložená na něco nemocného a ošklivého.
Na příštím Salonu uvidíme Maurin a já…
Výzva je napsána. Schovejte si ji.
Marie Bashkirtseff
Dostávám vzkaz od architekta:
Drahá slečno, jsou to mezci, všichni.
Medaile jsou určeny jen pro nuly. Tvořte ještě lépe (vždy se dá lépe), to je jediný způsob, jak se pomstít.
Skutečný umělec stojí nad všemi těmito machinacemi.
Věřte mi, váš přítel a obdivovatel.
Émile Bastien-Lepage.
Nu, to je statečný chlapík.
Faktem je, že jsou to mezci a prasata a bídáci.
Posílám Julianovi telegram:
„Pokračování: – Navíc pan Maurin opravuje sádrové práce a zametá ateliér.
To je vznešené.
V takovém případě by měla slečna Beauryová (Amélie) také dostat čestné uznání!
Ten Maurin je jakýsi pomocník v ateliéru, jako Amélie.
Strávil více než šedesát sezení na Julianově portrétu. Je to pracovitá nula. Julian myslel, že v něm objevil holbeinovské kvality. Bohužel!
Jak vysvětlit tuto záhadu…
Vždyť nakonec odměnili věci relativně špatné.
Nespravedlnost? Tento důvod se mi příliš nelíbí, slouží příliš nulám.
Mou malbu lze mít víc nebo míň ráda, ale je tu jeden nesporný fakt. Je tu sedm dětí seskupených v životní velikosti s pozadím, které je také něčím. Všichni, jejichž mínění má cenu, to hodnotí jako velmi dobré nebo dobré. Jsou tací, kdo říkají, že jsem to nemohla udělat sama. Dokonce starý Robert-Fleury, aniž ví, čí je obraz, ho hodnotí jako velmi dobré.
A Boulanger, který říká třetím osobám, že si tohoto žánru neváží, ale že je to přece silné a velmi zajímavé…
212
A pak!!
Udělili medaile naprostým nulám!! Vím, že to je pravidlo. Ale na druhé straně neexistuje talentovaný umělec, který by nedostal své medaile. Takže jsou tu malíři-čmárači opatření medailemi, ale nejsou tu talenty bez medailí. Tak jak? Tak jak?
A já mám také oči. Je to moje kompozice, můj obraz. Předpokládejte, že bych oblékla ty chlapce do středověkých kostýmů a provedla to v ateliéru (což je mnohem snazší než venku) s gobelínem jako pozadím. Hle, měla bych historický obraz, který by byl velmi ceněn v Rusku.
Čemu věřit?
Hle, ještě jedna žádost o reprodukci – Baschet, velký vydavatel. Je to pátá, kterou podepisuji. A pak?