Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 20. května 1884

V deset hodin na Salonu s panem Hayemem. Říká, že můj obraz je tak dobrý, že lidé věří, že jsem dostávala pomoc. To je hrozné.
Opovažuje se také říci, že Bastien nikdy neuměl sestavit obraz, že maluje portréty a jeho obrazy že jsou portréty. A také, že neumí akt. Ten Žid je udivující – mluví o medaili a bude se o to starat, zná všechny členy poroty atd. atd.
Když odtamtud vycházíme, jdeme k Tonymu. Rozrušeně mu vypravuji, že mě obviňují, že jsem obraz neudělala sama. Maman také.
Neslyšel o ničem takovém – říká, že to v porotě neexistuje a kdyby se to říkalo… byl by tam.
Myslí si, že jsme dojatější, než jsme ve skutečnosti, a vezmeme ho na oběd k nám, aby nás uklidnil. Hojně utěšuje – jak se člověk může tak rozrušit z každé maličkosti atd. Takové špíny se odráží nohou. Atd.
Chtěl bych, aby to někdo řekl v porotě přede mnou – říká – byl bych drtivý. Kdo by se opovážil to říci, toho bych zničil.
Ach, ale přímo. Taková obvinění je věc velmi závažná. Přivedl bych ho ke zdi, aby upřesnil, a zničil bych ho. Ach, ale důkladně.
– Ach, ale to ne, pane!
– Ale ne, to není vůbec otázka přátelství – je to jednoduše proto, že je to pravda a já ji znám lépe než kdokoli.
Opakuje nám ty dobré věci ještě jednou, a také že mám naděje na tu medaili – nikdy se neví, ale prý mám hodně naděje.
Jdeme vyzvednout slečny Staritské a vedeme je na dražbu v hôtel Drouot a pak na Salon.
Sotva jsem o šesté hodině přehodila župan – a hle, zase Hayem!
Bezpochyby chce, abych dobře věděla, že se pohne pro mou medaili – dává mi to všemožně najevo. Vidím tě, ó synu Izraele! Vycítil jsi, že tisíc franků nás neohromí, a že jsme schopny ti dát plátno, budeš-li se tvářit, že nám dáváš medaili.
Ptá se, koho znám z poroty. Ale ve skutečnosti skoro nikoho. Jen Tonyho. A pak Caroluse, Gervexe a Cabanela – jen natolik, abychom se jednou za rok potkaly.
Ale ten Hayem se hýbe! Byl za Cazinem, Hennerem, půjde za Renoufem, Rollem, kdo ví. Nuže – je třeba věřit, že mám naděje… a že moje malba je zajímavá. To nedělá pro nic. A ano – váš obraz je absolutně silný, nepřivedl mě Bastien E. – to já ho o to požádal, váš pastel jsem si povšiml již dříve; já se v tom vyznám – mám čich… Víte, nedávám vám komplimenty – komplimenty!
Ach! Kdybychom Bastienovi tolik nekomplimentovali, byl by udělal něco úplně jiného! Vám komplimenty dávat nechcete… Ale celkem vzato – váš obraz je obhajitelný (vidíte ho přicházet, aby mě snižoval a sám se nafukoval?) – a budu rád zlomit kopí ve váš prospěch…
Ach, no tak!
Odnáší výstřižky z hlavních novin – „to se může hodit."
„Jděte – buďte klidná – bude-li dobrá zpráva, přijdu ten samý večer."
Jaká horlivost. Celá se mám na pozoru. Chce, aby mu darovali portrét.
Říká se – Tony říká – že Duez má rád mou malbu. Duez je v porotě. Ale budu mít všechny starce proti sobě.
Ostatně jsem velmi klidná – zabývám se svou nemocí a tím, co budu dělat nového; tento Salon a tyto obrazy jsou minulostí a já se již dívám dopředu. Nedostanu-li medaili, neznamená to, že se na můj obraz dívali méně.
Maman je rozrušena čekáním na tu medaili – hle, je na lůžku s nevím jakými nervovými křečemi a celý den málem plakala. No ne!