Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 18. května 1884

[Škrtnuto: Rodina mě zabije] Na večeři jsou paní Gaillardová a Bagnitskij. A Émile Bastien velmi dojatý mým dopisem. Pozdravil mě zcela jinak a několikrát jsem viděla, jak na mě hledí s něžností – v tom nejlepším a nejčestnějším smyslu. Napsala jsem mu tak hezky: „Nikomu o tom neříkejte, abychom se vyhnuly drbům – ať to zůstane mezi námi."
A hle – jsme přátelé díky naší společné něžnosti pro velkého Julese. Uvidíte, jak to půjde dál.
Bagnitskij mi říká (vracela jsem se z lesa, kam jsem šla se slečnami Saritskými, které jsou tu chvíli na cestách – jejich otec, jenž chtěl pojmout maman za ženu, se stal velkým mužem a maman se nyní dvoří jeho dcerám) – říká mi tedy, že u malíře Bogolubova se mluvilo o Salonu a kdosi prý řekl – ten kdosi je malíř, jehož jméno pochopitelně odmítl uvést – říká tento kdosi toto: „Je tu velmi dobrý Bastien-Lepage, podepsaný Bashkirtseff."
Jak jsem se celá roztřásla – neboť jsem to tušila – říká mi architekt, abych se uklidnila.
– Ale vy nevíte, co se říká! (mluvily jsme rusky)
– Ano, vím to. Pojďte, řeknu vám to.
A v předsíni mě začíná utěšovat – že je to absurdní, že tomu nikdo neuvěří, a že pokud se můj obraz podobá bratrovým, je to jedině proto, že jako on hledám pravdu a jsem upřímná před přírodou atd. Zkrátka – já, jež jsem se cítila jako provinilá a málem začínala věřit, že na mě musí být pro ty pomluvy rozzlobený.
Vždyť je to hanebné – pro Julese Bastien-Lepagea stejně jako pro mě!! Nu – ten výtečný člověk mě utěšuje, jak může, uklidňuje mě; jsem z toho skoro šťastná, tak moc jsem se bála, že mi to všechno dodá vzezření, jako bych napodobovala Bastien-Lepagea a kompromitovala ho, a vůbec… Ten člověk by měl být pro bratra rozzlobený. A já ho pokládám za věrné echo svého bratra… Tedy – jsem velmi zarmoucená a stěžuji si na lidskou hanebnost – trochu i proto, abych se nechala utěšit, uklidnit a pomazlit od paní Gaillardové, Bagnitského a Émila, přičemž tito dva na mě mluví jako na dítě a nakonec mi políbí ruce. Ve skutečnosti mě bavilo, že vzbuzuji soucit – a zvláště Émile, jenž mě třásl za paži a říkal: tak tak – buďte nad tím. Jste silná atd. Nedovede si představit, jakou důležitost přičítám tomu, co ten chlapec říká.
Vždyť je to vtělená upřímnost. Je to dokonce legrační. Stane se mi, že se smíchem řeknu, že jsem největší z umělkyň – a ten roztomilý naivní člověk mě vážně přeruší: „No tak, nemůžete to tak myslet – proč takto mluvit, když máte skutečně velký talent."
Je někdy trochu hloupý, ale je to umělec a jeho úsudky jsou pozoruhodné – ostatně věřím, že jsou to úsudky Julesovy, což je naprosto přirozené.
Říkala jsem tedy smutně, že život je hořký – a maman [Škrtnuto: velmi hloupá] se pořád pletla do toho a kazila mi všechny mé efekty tím, že to brala tragicky a přicházela mě uklidňovat. Jaké to má představy! Ne, to je šílené. Člověk si to nedovede představit! Chtěla mě přesvědčit, že to Bagnitskij vymyslel jen proto, aby mě dráždil, nebo že ten pán, který to řekl, to řekl schválně, aby mě rozzlobil – „nejspíše znaje můj charakter."
Je to šílenství, není-liž pravda? Monumentální. Předpokládejme, řekla jsem jí potom, že mi ty drby opravdu, hluboce ublíží. Myslíte, že mě uklidní vaše hloupá slova? S touhle ženou to nejde nikterak.
[Škrtnuto: A pouštět se se mnou do diskusí pro galerii, to se nedělá!!!] Považuje mě za idiotku – při každé příležitosti, kdykoli jsem nespokojena s nějakou věcí, říká, že se mýlím, že to není tak, a vymýšlí dětinské lži aby mě uklidnila. To mě přivádí k zuřivosti. Ale to vše jsou malé chody. Tady přijde hlavní věc. Před paní Gaillardovou, před Bagnitským, jehož architekt sotva zná, se pustí do blábolu o celé historii lékařů, o té ženě ze Sonmy, o Julesově nemoci s trváním na podrobnostech jeho utrpení a nebezpečí, jimž je vystaven. Aby člověk pochopil tu ohromnost, musí vědět, jak ten člověk miluje svého bratra a jaký ponižující a strašný smutek pro něj je slyšet, jak lhostejní lidé probírají jeho nemoc. Zůstává uzavřen, aby mu o ní nemluvili. Tam [Začerněná slova: dva nečitelné řádky] Je příjemné slyšet… Ale pamatujete se, jak jsem přijímala a jak jsme přijímaly doma Mouzayovou, jež mi psala, že umírám, a radila mi toho nebo onoho lékaře?
A to po tom, co jsem napsala! Ach, bylo to tak hloupé, tak pošetilé, tak netaktní, tak neomalené… A já se stávala idiotkou, klebetnicí, lhostejnou!
To mě naučí, to mě naučí, to mě naučí! Proč jsem jim to říkala? Ach, bída!
Ale podívejte se na to – jejich hrubé tlapy strčené do mých citlivých přátelství. Ach!
Je čtyři hodiny ráno. Dina, vidouc, že jsem zuřivá, zadržovala Émila a Bagnitského co nejdéle, aby bylo příliš pozdě na rodinné výslechy. To nic nezabránilo… Řekla jsem jim to od dvou do tří hodin ráno v maminy pokoji. Kdo by to byl řekl! Ach, tihle lidé mě zabijí. Kdybych je alespoň prosila o pomoc – ne, na kolenou je zapřísahám, aby mi dali pokoj, a to je vše! To je vše. Mír, mír, mír! Zůstaňte neutrální. Neutrální, a to je vše.
Ať mám svobodu si stěžovat a mluvit o lidských bídách, filozofovat s hosty – bez toho, aby mi někdo dělal směšné scény.
Celkem vzato – lichotí mi rozruch, který dělá můj obraz. Závidí mi, pomlouvají mě – jsem někdo. Je mi tedy dovoleno trochu pozérovat, je-li to mým přáním. Ale ne – říkám bolestně:
– Myslíte, že to není hrozné a není z čeho být zdrcena! Trávím šest let – nejhezčích šest let svého života – prací jako otrok; nevidím nikoho a neužívám si nic ze života! Po šesti letech udělám něco dobrého a říká se, že to nejsem já! Odměna za tolik utrpení se mění v hroznou pomluvu!!!
To říkám rozprostřena na medvědí kůži, s bezvolnými pažemi, upřímná a pozérka zároveň. A drahá maman to bere doslova, (a to ještě není ono – předpokládejme, že jsem skutečně zoufalá k smrti – neutěší mě ty hloupé vymyšlenosti a ty naivní lži,) a [Škrtnuto: šlápne do toho!!!!!!!]
Zůstala jsem opakovat to a že mě zabijí atd. Sedím na schodišti a křičím dost hlasitě, aby to bylo slyšet z pokoje. Mám z toho napuchlé hrdlo. Nepůjdu spát. Ale zanechána sama sobě a podléhajíc svým instinktům neporazitelné veselosti zabavuji se vydáváním zvuků divoké bestie, abych poděsila Coca, který se stává jako šíleným a poskakuje [Začerněná slova: jako by] mu aplikovali elektrický proud. Nakonec chtěl za každou cenu odejít s Rosalií a koukal na mě s hrůzou.
On je originální – čím víc se mě bojí, tím více se tiskne ke mně; to jest – prchá jako blázen, a jak ho zavolám, vrhá se mi do náručí se skloněnou hlavou jako v zoufalství, raději to rychle odbaví, schovává nos do mého krku a třese se. Ubohý starý.
Zatím je za bílého dne a jsme na druhý den.
Pondělí 19. května 1884
Bez spánku. Byla jsem příliš rozrušena, je pět hodin ráno.
Psaním jsem se trochu uklidnila.
Ne, poslouchejte – je to zdrcující. To mě naučí říkat jim cokoli. Ale taky – jaký nápad říkat jim, že architektu píšu intimní věci a že sním o jeho záchraně! Ach, moje ubohá malá. To je kytice křehkých květů, na niž si člověk sedl. Ale vždyť jsem hloupá, že jim to říkám. A přece – je to věc tak prostá, tak poctivá, tak čistá, že jsem ani nemyslela na žádné… pozemské city, když jsem to říkala…
To tě naučí. Ale maman je opravdu hloupá a jsem tím více rozzuřena, že mě donutila to dát najevo těm, kdo tu včera byli. Je to ponižující.
Zkrátka… Je to nepochopitelné. Hádáme se celý život a teď si ona umane vměšovat se do mých… citů.
Ach, do čerta!
A je to vždy tak prosté taktu a jemnosti, že z toho vycházím odřená. Jsou to příliš křehké věci – i nejněžnější, nejmilejší přítel riskuje, že se jich dotkne těžkou rukou – a maman [Škrtnuto: není mou přítelkyní. Je to maman, miluji ji, protože je] maman – protože je to zvyk, [Škrtnuto: ale osobně mě jen dráždí a raní.]
A bude to jít od špatného k horšímu. Neboť mě zbožňuje a bojí se mi nelíbit do krajnosti – což způsobuje, že nešikovnosti a hlouposti se zdvojují, protože v hloubi duše je neměnné přesvědčení, že je velmi inteligentní a že jsem dítě. To vše je nenapravitelné.
Ty dámy jsou prostě příliš naivní. Příklad: piji kozí mléko, abych přibrala, a piji ho s potěšením. Dobrá – dnes večer Dina říká, aby podojili kozu (koza bydlí ve skleníku, na schodišti a v zahradě), a protože ví, že nesnáším, když mi říkají, co mám dělat, začíná vyprávět různé finesy, abych si nevšimla, že mi připomíná vzít si mléko.
Tolik mě otravovaly léky a péčí, že stačí, aby mi řekly: udělej to – a já se vzpínám jako šílená. Tak mě donutily dělat velmi hloupé věci. A tak se bojí, aby mi znechutily kozu, přičemž mi zároveň chtějí připomenout, abych ji pila… Ty finesy prokouknu ihned a ty mě popouzejí.
Ach, doma to není zábavné. Trávím osm, devět ba i deset hodin prací, sestoupím na večeři a za dvě hodiny mě přivedou k naprostému zuření. Takže tohle je těžká existence – nevydržím ji. Práce by stačila, ale být trápena a zdrcena hodinu, kdy jím, a hodinu nebo dvě, po které bych si měla odpočinout!!
Osm dní nedělám nic – a tohle všechno! Ach, bída.
Maman je přespříliš…
Příklad: předpokládejme, že by dali čestnou medaili Bouguereau. Přirozeně vykřiknu, že je to hanebnost, ostuda, že jsem z toho pobouřena, zuřivá atd.
Maman: – Ale ne, ale ne, nevzrušuj se tak! Ach, Bože, ale přece mu ji nedali! To není pravda! Nemá ji! A dostane-li ji, dali mu ji schválně – znají tvůj charakter, vědí, že z toho budete zuřit, a udělali to schválně – a ty se necháváš nachytat jako malá hloupá, no tak. To ani není urážka – je to jen předčasné, počkej, až Bouguereau dostane čestnou medaili, uvidíš.
Další příklad. Román ubohého pana Ohneta, jenž je nyní v módě, dosáhl nevím kolikátého vydání.
Přirozeně vyskočím: jak to – toto je pokrm většiny, toto je, co lidé preferují – o tempra, o mores! Vsadíte se, že maman znovu spustí tu bougereau-tirádu nebo tak nějak. To se už stalo u několika věcí. Bojí se, že se zhroutím, že zemřu sebemenším šokem, a ve své obrovské naivitě mě chce ochránit prostředky, jež mě nakonec přivedou k záchvatu horečky.
Přijde X, Y nebo Z a říká: víte, ten ples u La Rochefoucauldů byl nádherný. Zachmuřuji se. Maman to vidí a pět minut poté vypravuje přede mnou jako náhodou něco, co má ten ples zdiskreditovat v mých očích – nebo se dokonce pustí do dokazování, že ples vůbec nebyl. Stalo se. Dětinská vymyšlenost a výmluvy – a já pěním, vidím, že se věří, že to mohu skousnout!!

Poznámky

Pozn. překl.: Marie píše „o tempra, o mores" – chybně za Ciceronovo „O tempora, o mores!" (O časy, o mravy!). Pravopis ponechán věrně dle originálu. ↩