Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 21. května 1884

[Přeškrtnuto: Celkem vzato] postoj maminky by dojal, neboť je to ryzí naivita, ale je to strašně otravné, otravné, otravné… Oh. Ano. Nejprve… Ne! Jenže ona je rozlámaná do té míry! A to mě snad nakonec taky dostane.
Julian přijde dnes večer na večeři; nechtěl prý přijít, protože nemá žádnou dobrou zprávu. Jak se chvíle blíží, všichni jeho lidé se uzavírají a nedá z nich nic pozitivního vytáhnout. Přitom to začalo dobře, ale jak ten okamžik nastane, každý je na pozoru. A tu maminka hlasem, v němž se snaží znít klidně:
– „Pane, loni jste přece předem řekl, že je to jisté. A stalo se. Vy jste to předpověděl."
To znamená, že pokud neříká nic pozitivního, není to tím, že jsme v rozhodujícím okamžiku – spíše je méně šancí.
Ti lidé jsou nesnesitelní. A já, tak klidná, se bojím, že začnu být rozrušená.
Ke mně, Hayeme! Chtěla bych věřit, že se skutečně činíš, ty špinavý Žide.
Četly jsme několik Maupassantových dopisů, to byl celý večer. Julian se nad mými i jeho listy nesmírně baví. Ah! Julian je vděčné obecenstvo. Je trochu překvapen mou slabostí před Maupassantovým ohavným dopisem; zdá se, že učinil objev: jsem jen chvástavá co do odvahy, v jádru dítě, jedno sprosté slovo mě povalí. Říká, že bylo možné, že kdybych byla počkala jen dva dny s odpovědí, odpověděla bych mu věci, z nichž by byl malý kluk na celý život. Ale protože jsem se ukvapila, odhalila jsem se jako malá holka – malá holka, která vidí, jak velký člověk, její idol, udělá něco špatného, a je tím zdrcena.
Říká, že můj dopis, ten, který vyvolal tu hrůzu, ho musel zasáhnout… do černého. Ne, nikdy by nevěřil, že ho to zasáhne do takové míry, přestože měl za to, že ho to přece jen musí zasáhnout. Ale ten Maupassant je… svůdník a jeho pózou je snít o tom, žít v harému na Východě; Smilování boží. My…
Ah! Musela jsem ho ranit, jeho, který se stavěl do role…
Konečně, jdeme spát.