Sobota 10. května 1884

Dnes ráno na Salonu s Claire, oběd v rue de Marignan.
Pak mnoho lidí doma.
Nudím se. Co znamená nudit se? Je tomu dobrých šest let, co jsem to neřekla – nudím se.
To mě tak rozrušuje máj. Nejspíš ano.
Dnes večer v Divadle des Italiens. Po panegyriku v Etincelle mě velmi sledují lorgnetami, což je mi nepříjemné, neboť si nejsem jistá, zda vypadám dobře. Musela jsem si dát spoustu fialek, aby zakryly pravou stranu krku, protože živůtek má výstřih. Tato tvrdá nutnost asi v očích obecenstva vypadala jako hledání originality. Jako doprovod máme Missaka a pana de Azevedo, ministra Portugalska.
Zpívá se „Lucie“, ale po Gayarreovi je mi ten průměrný a chladný tenor líto.
Koneckonců nejsem ošklivá, ale fialky na živůtku mě otravují. Po tom hloupém novinovém článku o mé kráse a malování jsem se chtěla ukázat oblečena jako všichni ta hloupá afektovanost oblékat se jako umělkyně – ostatně jsou tu jen ty fialky; jinak mám černé šaty, výstřih, šedý tyl přehozený přes ramena a tu osudnou girlandu; girlanda by ještě nebyla nic – každý nosí takové věnce květin přehozené přes rameno – ale musela jsem zdvojit květy na rameni, a určitě si museli myslet, že pózuji jako umělkyně. Všichni ti lidé na mě hleděli a lorgnovali mě ze všech lóží… Paní de Pourtalèsová, Bisacciovi, paní d’Herveyová, dokonce generál de Galliffet…
Ostatně ty fialky byly snad hezké.

Poznámky

Pozn. překl.: Théâtre des Italiens – pařížská opera specializovaná na italský repertoár. ↩
Pozn. překl.: „Lucie“ = Lucia di Lammermoor, opera Gaetana Donizettiho (1835). Gayarre = Julián Gayarre, slavný španělský tenor té doby. ↩