Pátek 9. května 1884

Čtu a zbožňuji Zolu – jeho kritiky a studie jsou věci naprosto obdivuhodné a jsem do nich zamilována až k šílenství.
Aby se člověk takovému muži zalíbil, udělal by cokoli! A vy si myslíte, že jsem schopná lásky… Jako všichni ostatní! Ach, Bože.
Nu tedy – Julese jsem milovala tak, jako miluji Zolu, jehož jsem nikdy neviděla, a jemuž je čtyřiačtyřicet, má ženu a má bříško. Ptám se vás, zda muži ze společnosti, ti muži, které si bereme – nejsou nestvůrně směšní?
Co bych mu asi celý den říkala, takovému džentlmenovi?
Émile Bastien večeří u nás a oznamuje mi na čtvrtek ráno svou návštěvu s panem Hayemem, dosti známým sběratelem. Má Delacroixe, Coroty, Bastienovy věci a jeho specialitou je objevovat budoucí velké malíře. Druhý den poté, co byl vystaven portrét dědy Bastiena, přišel Hayem do jeho ateliéru a objednal si u něj portrét svého vlastního otce. Prý má udivující čich. Émile ho dnes potkal před mým obrazem.
„Jak se vám to líbí?“
„Velice se mi to líbí. Znáte umělce? Je mladá? Atd. atd. Ten Hayem mě sleduje od loňska, kdy si povšiml pastelu, a letos obrazu…“
Zkrátka – přijdou ve čtvrtek. Přeje si ode mě něco koupit.
Co na to říkáte?
Ale nemám žádné prodejné obrazy – jsou to velká plátna, neměla jsem čas vyrábět obrazy běžných rozměrů… Nuže.
Julesovi není lépe.
Ale Zolu miluji s úctou, bázní a bez naděje – jako boha.
A přece – kdybych byla jako dřív… Ach, to je velké neštěstí!
Kdyby Bůh existoval, zasáhl by mě takto? Proč?