Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 9. května 1884

Čtu a zbožňuji Zolu – jeho kritiky a studie jsou věci naprosto obdivuhodné a jsem do nich zamilována až k šílenství.
Pro potěšení takového člověka by člověk udělal vše! A vy si myslíte, že jste schopna lásky… Jako každý jiný! Ach, Bože.
Nu tedy – Julese jsem milovala tak, jako miluji Zolu, jehož jsem nikdy neviděla, a jemuž je čtyřiačtyřicet, má ženu a má bříško. Ptám se vás, zda světští mužové, ti muži, které si bereme – nejsou nestvůrně směšní?
Co bych mu asi celý den říkala, takovému gentlemanovi?
Émile Bastien večeří u nás a oznamuje mi na čtvrtečního rána svou návštěvu s panem Hayemem, dosti známým sběratelem. Má Delacroixe, Coroty, Bastienovy věci a má specialitu na objevování budoucích velkých malířů. Druhý den poté, co byl vystaven Bastienův obraz děda, přišel Hayem do jeho ateliéru a objednal si u něj portrét svého vlastního otce. Prý má udivující čich. Émile ho dnes potkal před mým obrazem.
– Jak se vám to líbí?
– Shledávám to velmi dobré. Znáte umělce? Je mladá? Atd. atd. Ten Hayem mě sleduje od loňska, kdy si povšiml pastelu, a letos obrazu…
Zkrátka – přijdou ve čtvrtek. Přeje si ode mě něco koupit.
Co říkáte na to?
Ale nemám žádné prodejné obrazy – jsou to velká plátna, neměla jsem čas dělat obrazy běžnějších rozměrů… Nuže.
Julesovi není lépe.
Ale Zolu miluji s úctou, bázní a bez naděje – jako Boha.
A přece – kdybych byla jako dřív… Ach, to je velké neštěstí!
Kdyby Bůh existoval, zasáhl by mě takto? Proč?
Sobota 10. května 1884
Dnes ráno na Salonu s Claire, oběd v rue de Marignan.
Pak mnoho lidí doma.
Nudím se. Co znamená nudit se? Je tomu dobře šest let, co jsem to neřekla – nudím se.
Je to máj, který mě znepokojuje. Pravděpodobně, ano.
Večer v Divadle des Italiens. Po Etincellově panegyrice jsem velmi sledována lorgnety, což mě trápí, neboť si nejsem jistá, zda vypadám dobře. Musela jsem si dát spoustu fialek, aby zakryly pravou stranu krku, protože živůtek má výstřih. Tato tvrdá nutnost asi v očích obecenstva vypadala jako hledání originality. Za rytíře máme Missaka a pana de Azevedo, ministra Portugalska.
Zpívá se „Lucie", ale po Gayarreovi je mi ten průměrný a chladný tenor líto.
Koneckonců nejsem ošklivá, ale fialky na živůtku mě otravují. Po tom hloupém novinovém článku o mé kráse a malování jsem se chtěla ukázat oblečena jako každý jiný [Škrtnuto: ta hloupá afektovanost oblékat se jako umělkyně] – ostatně jsou tu jen ty fialky; jinak mám černé šaty, výstřih, šedý tyl přehozený přes ramena a tu osudnou girlandu; girlanda by ještě nebyla nic – každý nosí takové věnce květin přehozené přes rameno – ale musela jsem zdvojit květy na rameni, a určitě si museli myslet, že pózuji jako umělkyně. Všichni ti lidé na mě hleděli a lorgnovali mě ze všech lóží… Paní de Pourtalèsová, Bisacciovi, paní d'Herveyová, dokonce generál de Gallifet…
Ostatně ty fialky byly snad hezké.

Poznámky

Pozn. překl.: Théâtre des Italiens – pařížská opera specializovaná na italský repertoár. ↩
Pozn. překl.: „Lucie" = Lucia di Lammermoor, opera Gaetana Donizettiho (1835). Gayarre = Julián Gayarre, slavný španělský tenor té doby. ↩