Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 6. května 1884

Literatura mě přivede k šílenství. Čtu Zolu – celého. Je to obr, ubozí Francouzi, a to je zase jeden, jehož se tváříte, že neznáte.
Jsem blázen, že chci psát. Mohu vůbec? Nestačím na to, nic neumím. Nic neumím. Nic neumím.
A přece mě k tomu žene nepřemožitelná síla. Ach! To je již dávno. Od románu zahájeného v roce 1876 a nedokončeného, od veršů – a před tím i potom, vždy. Nyní jsem dospěla do bodu, kdy všechny ty sny a vše, co jsem zachytila za letu, chce nabýt podoby.
Zdá se, jako by člověk měl v hlavě náměty deseti knih – neví, kde začít, a jakmile se pokouší ty sny uskutečnit, zastaví se po deseti stránkách.
Ostatně o tom mluvím, protože si zde zaznamenávám zvláštní stavy svého ducha. Je tu dokonce i celá řada věcí už napsaných. Ale vysmívám se svým nárokům. Psát – to by byl pěkný výsměch. Nuže, vzdávám se toho, říkám ne, směji se sama sobě, protože se příliš bojím, abych nebyla směšná – a přesto je to neodolatelná touha.
Bylo by třeba tolik času… Od minulého pondělí – to je osm dní, co se nedotknu štětce – takže to ještě jde, ale bude třeba se k tomu vrátit… Konečně – je to sladké šílenství, které mě činí šťastnou [Škrtnuto: jen když na to myslím, ale] a před nímž jsem rozechvělá, dojatá, jako bych o tom uvažovala vážně. A uvažuji o tom, snad příliš vážně, než abych to přiznala i zde. Ale celý život by nestačil – a můj zvláště. Dotknout se všeho a nezanechat po sobě nic! Ach! Můj Bože, doufám, že přece ano! Ach! Můj Bože, jsem zbabělá, a pod tlakem takové hrůzy jsem připravena věřit v kněze!