Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 30. dubna 1884

A „Le Gaulois" vycházející s plánkem Salonu ve stejný den jako „Le Figaro" je pro mě stejně důležitý, jak se mi zdá, nebo tak přibližně.
„Le Voltaire" vydávající číslo v podobném duchu se ke mně chová jako „Le Gaulois". To jsou klíčové stati. „Le Journal des Arts", jenž také uveřejňuje přehledovou kritiku z ptačí perspektivy, píše, že v mém Meetingu jako by zahlédl Bastien-Lepageův rukopis. To je nejspíš zlá vůle. „L'Intransigeant" v čísle téhož rázu se ke mně chová stejně příznivě.
Ostatní noviny přinesou své recenze postupně, každý ve svůj čas.
Jedině „Le Figaro", „Le Gaulois" a „Le Voltaire" to přinášejí ráno v den samotné Vernisáže.
Jsem spokojená? To je jednoduchá otázka. Ani příliš, ani málo… je toho právě dost, abych nebyla zdrcená, a to je vše.
Právě jsem se odtamtud vrátila. Přišly jsme teprve v poledne a odešly v pět, hodinu před koncem. Bolí mě hlava.
Nesnáším vycházet jen s rodinou, to je neúnosná nuda.
[Přepis: a bez rodiny jsi vycházet nechtěla.] (Rukopis paní Bashkirtseffové)
Ale narazily jsme na několik oáz v podobě Caroluse, Juliana, Émila, Bertiera a pak světských lidí. Carolus mi velmi laskavě říká, že mu nemusím děkovat, že jsem si to místo na cimaise zasloužila sama. Julian říká, že mám medaili v kapse. [Škrtnuto: 2 přeškrtnuté řádky] Ostatně si vyměníme jen pár slov. A Émile, který zůstává déle, mi říká, že je to jedna z dobrých věcí Salonu, že se líbí, a že se na to ráno díval Fourcaud a shledal, že je to trochu tuhé, kartónové, což nachází i Émile – a diví se tomu, protože prý maluju volně.
– Když jsem Fourcaudovi řekl, kdo jste, nechtěl tomu věřit, nemohl se vzpamatovat z vašeho věku! Řekl, že by spíše věřil, že to namaloval muž – a to ještě silný malíř.
Dlouho sedíme na lavičce před obrazem.
Lidé se na obraz hojně dívali a já se smála, pomyslíc si, že by nikoho z nich nikdy nenapadlo hledat autorku v té elegantní dívce sedící tam a ukazující tak malé a tak vzorně obuté nožky.
Ach, to vše je nesrovnatelně lepší než loni!
Je to úspěch? Ve skutečném, vážném smyslu ovšemže? Nu, skoro… Přinejmenším tak velký jako ten první Breslauové, jíž od té doby žádný nepřišel, to je pravda. Vystavuje dva portréty; viděla jsem jen jeden, který mě velmi překvapil – je to napodobení Maneta, to se mi nelíbí. Už to není tak silné jako dřív. Nu, možná je to hrozné, co řeknu, ale nermoutí mě to. Ani z toho ovšem nemám radost – ne, na každého se místa dostane. Přesto přiznávám, že mi to tak raději vyhovuje.
Jules Bastien má jen svůj malý obraz z loňska. Kovárna. Starý kovář v šeru své kovárny. Je to stejně dobré jako ta nejtemnější malá plátna z muzejních sbírek. Protože nikdo se nevyrovná Bastienovi. Stále se mu nedaří dost dobře, aby pracoval.
Ten ubohý Émile vypadá smutně a říká, že skočí do vody. Vypadá starostlivě a otráveně a už moc nechodí.
Nemusel vodit na procházku starou Mackayovou. Já jsem naštvaná, že toho hodného chlapce vídám jen zřídka, a skoro mi vadí, že si bez mě takto vystačí.
I mně je smutno a myslím, že přes malování, sochání, hudbu, literaturu – ano, přes vše to – myslím, že se nudím.
[Je nemocná, moje ubohé dítě.] (Rukopis paní Bashkirtseffové)

Poznámky

Pozn. překl.: Vernisáž (Vernissage) – slavnostní soukromá prohlídka výstavy před otevřením veřejnosti; název pochází z doby, kdy malíři přicházeli v tento den nanést na plátna poslední vrstvu laku. ↩
Pozn. překl.: Cimaise – lišta na závěs obrazů ve výšce očí; nejprestižnější umístění výstavy v Salonu. ↩