Pátek 18. dubna 1884

Jak jsem předvídala, vše je mezi mým spisovatelem a mnou přerváno. Jeho čtvrtý a poslední dopis je hrubý a hloupý. Ostatně, jak mu píšu v poslední odpovědi, takové věci vyžadují bezbřehý obdiv ze strany neznámé. Přečtěte si ostatně ty dopisy. Jsem tam naprosto upřímná. Myslím, že není spokojen.
Ale je mi to jedno – má talent, ale je hloupý, hloupost v druhu té Émilovy Bastienovy – toho architekta, jenž je velmi rozumný, umělecky cítí, dobře radí, ale…
Kde takového najdu? Jak je to smutné, nebýt prostší! Kde je živá bytost, kterou bych mohla bezvýhradně obdivovat? Balzac je mrtev. Strýc Étienne, jenž přijel na tři dny do Paříže, mi řekl, když spatřil v mém ateliéru Bojidara v různých podobách: „To je ale Bojidarů! Copak byste se, moje drahá, do něj nezamilovala?!!"
Co je na tom komické, to je ten účinek, jaký na mě taková domněnka působí.
Můj bezmezný úžas nad tím, že mě může někdo pokládat za zamilovanou do mladého chlapce.
A přece co prostšího. Co přirozenějšího? A přece co nemožnějšího pro toho, kdo by mě znal – třeba pro mě samotnou. To mi dalo míru komplikací, jež nastaly v mém nitru. Ještě před třemi nebo čtyřmi lety bych se bránila: Bojidar! Ale ne! A dnes jsem se spokojila s neurčitým úsměvem – ani ne celým úsměvem. Je to tak daleko, tak hluboko pod úrovní mých nároků.
Victor Hugo má sedmaosmdesát let. Dumas fils šedesát. A přece ten druhý byl někdo, koho jsem s obdivem zbožňovala. Ach, tito ubozí Guy de Maupassantové – čím jsou vedle nich? K čemu směřuje jejich umění?
Ten Maupassant napsal odporné drobné věci, naprosto odporné. Ne proto, že jsou příliš reálné, ale protože obsahují věci hnusné a odporné, jež bouří lidskou přirozenost… To pátrání a studium zvířecí stránky lásky… Náhodou, tu a tam, mimochodem – to říci nemíním. Ale pořád!! Ne.
Sobota 19. dubna 1884