Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 2. dubna 1884

Středa 2. dubna 1884 Byla jsem u Petita (výstava v rue de Sèze) — strávila jsem hodinu před nesrovnatelnými Bastienova plátny. Cazin je také dobrý — ale!
Potom jdu k Tonymu — s velmi veselým výrazem, v roli zvědavé — nuže, pane, jak to šlo u poroty? — Ale velmi dobře — když prošel váš obraz — ne jeden nebo dva — ale celá skupina řekla: „hele — to je dobré — č. 2!"
— Ach, pane — je to možné?
— Ale ano — věřte, že vám to neříkám pro potěšení — tak to bylo — hlasovalo se — a kdyby onen den předseda nebyl hrubián a tupec — měla jste č. 2. Váš obraz byl shledán dobrým — přijat se sympatiemi — ale předseda vedl věci jako hrubián...
— A mám č. 3?
— Ano — ale je to způsobeno jakýmsi neštěstím — smůlou — jedině tím. Měla jste mít č. 2.
— Ale co vytýkají obrazu?
— Nic.
— Jak to nic? Tedy není špatný?
— Je dobrý.
— Ale tedy?
— Tedy je to smůla — a toť vše — a najdete-li člena poroty, aby požádal, aby byl dán na lištu — bude tam — neboť je dobrý.
— Ale vy?
— Já jsem členem výboru pověřeného zvláště dohlížet na dodržování pořadí čísel — ale požádá-li jeden z nás — věřte, že nic nenamítnu.
Věřím ti, starý špinavče.
Ach — ale to mě od něj nepřekvapuje. Koneckonců... A pak kolem čtyř hodin k Rodolphovi, který se trochu směje Tonyho radám a říká, že mohu být téměř klidná — a že bude velmi překvapen, nenajdu-li se na liště — a že... ostatně Tony mi řekl, že v duši a svědomí zasluhuji č. 2 a že ho mám morálně. Morálně!!
A že ostatně by to bylo jen spravedlivé...
Co mě naplňuje obdivem jsou ti prokletí Canrobertovi, kteří to považují za přirozené a kteří od č. 3 oceňují mé schopnosti třikrát méně. Celkově mi musí mít za zlé obraz, který jsem namalovala pro Claire. Toho mě to naučí — dopouštět se zbabělostí.
Ti idioti si myslí, že to č. 3 je zasloužené — neboť tomu vůbec nerozumí — a věří, že mě chránili! Panebože. Se svým Boulangerem a Lefèbvrem? Ale ti dva jsou v ateliéru a měla jsem je přes Juliana od doby, co vystavuji.
Toho mě to naučí.
A abych šla znova prosit. Ach! Ne! Žádat jako laskavost to, co mi náleží! To je příliš.
Ach — ti prokletí ubožáci — teď, co jsem jim namalovala obraz — nechávají mě na holičkách. Neboť ani paní de Luynes, ani markýza d'Hervey nikdy neposlaly nic tak dobrého. A navíc nikdo neví, kdo jsem — a myslí se, že to namalovala ona — protože mě považují za jednu z ostatních světských slečen. Maréchale nechala Claire dělat zkoušky na radnici — nechala ji malovat — vtloukla jí do hlavy velkou literaturu — a staví ji jako nadřazenou dívku. Pomáhala jsem tomuto přetvařování — a teď. Toho mě to naučí.
Čtvrtek 3. dubna 1884 Znovu beru Jacquese — a vůbec nepózuje.
Ostatně jsem zcela nemocna. Ach — má rodina mě pohřbí — to je téměř jisté.
Přesto je v nemoci jakási sladkost — když si člověk pomyslí, že Bastien je nemocen také.

Poznámky

Pozn. překl.: Galerie Georges Petit, rue de Sèze — jedna z nejprestižnějších pařížských galerií, rival Durand-Ruele; zde byla Bastienova posmrtná výstava z přenesených děl. ↩