Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 30. března 1884

Neděle 30. března 1884 Kostel, Bois, Saint-Amand, Gavini — Saint-Amand zpívá části z Italiens, vezeme ho k Gaviniům...
Pak návštěva u Boulangera, který slibuje udělat vše možné pro dobré umístění. Krucifix Bídy! Říká, že dali č. 1 velmi špatným věcem...
Snít o medailích a muset intrikovat, aby člověk byl dobře umístěn...
Ach! A proč tedy všechna ta prokletá stvoření říkala, že je to tak dobré! Franceschi řekl: medaile. Emile Bastien řekl: medaile. Sochař a architekt. Pohroma! Ano, ale jsou to přece jen umělci — a architekt je malíř — a pak, když je člověk bratrem muže jako Jules...
Koneckonců jsem slíbila sto padesát franků obchodníkovi s barvami, aby podplatil zaměstnance, kteří rozmísťují plátna.
Pondělí 31. března 1884 Téměř nic neuděláno.
Znovu jsem mluvila o nutnosti tetina odjezdu a jiných nezbytných opatřeních — ale žádám o to již tak dlouho, že to nemohu udělat, aniž bych plakala z rozmrzení...
Pak jsem se ponořila do velmi horkého koupele na více než hodinu — a plivala jsem krev.
Je to hloupé, namítnete — možná — ale nemám již žádnou moudrost, jsem sklíčena a napůl se zbláznila z bojů s nevědomostí své rodiny.
Ti lidé nechápou. Takto — vyčerpána argumenty — mi říkají: my nic nezmůžeme — vdej se. Odpovídám, že chci — ale dejte mi tedy dům, opatřte mě konečně zázemím. Vdát se, abych žila s nimi i s mužem, kterého navíc nebudu milovat!!
Ale abych se usadila — je třeba jet do Ruska, urovnat všelijaké peněžní záležitosti — a tyto dámy raději táhnou zde klidnou malou existenci proloženou mými slzami, na které si zvykly. Raději bych [Začerněná slova: podobné nebo spravedlivé frivolky]. A protože jsou to statečné ženy, které nežijí pro sebe a zbožňují mě — každý mi dá za vinu, pokud jimi veřejně pohrdám. Říkají si: to se urovná — vše se urovná. A nedělají nic — kdyby aspoň dbaly o toalety, vycházely, měly nějakou vášeň, nějaký neřest — bylo by to pro mě smutné, ale v podstatě by to bylo jakési vysvětlení mých neštěstí — a přestože bych byla zarmoucena, neměla bych tu strašnou zuřivost myslet [Začerněná slova: jako nyní, když trpím] zbytečně a kvůli hlouposti těchto bytostí. Tak hloupá přece nelze být, namítnete — a když jim ta věc již tak dlouho vysvětluješ... Vidíte přesto, že ano — je to naprostý nedostatek energie a obrovská a sobecká důvěra v náhodu — stále čekají na pohádkového prince, který přijde si mě vzít — to je doslova — přísahám vám.
Koneckonců... Co říci, co dělat? Bude-li to pokračovat — mám ještě osmnáct měsíců — ale kdybych měla trochu klidu, mohla bych žít ještě dvacet let. Koneckonců si teď nepochybně říkají, že to mé č. 3 mě přivádí do špatné nálady.
Ano — to č. 3 se těžko polyká. Zillhardtová nebyla lépe podpírána než já a dostala č. 2 — nejsem si jistá, ale jsem si jistá, že Breslauová dostala č. 2. A já tedy? Je čtyřicet porotců — a prý jsem dostala tolik hlasů pro č. 2, že se myslelo, že ho mám. Předpokládejme, že jsem dostala 15 hlasů. A 25 proti — porota se skládá z těch 20 známých mužů a 20 intrikánů neznámých a malujících odporné věci.
To je veřejně známo.
Koneckonců — vše to je pravda, ale tak to bylo a vždy bude — a tedy můj případ není záměrným činem.
Podléhám společnému zákonu — nemám žádné zvláštní nepřátele a nejsem méně podpírána než Breslauová nebo jiné.
Tedy můj obraz se neprosazuje — není dobrý — je horší než obraz Breslauové nebo dokonce Zillhardtové. U Breslauové — dobrá... Ale...
Koneckonců tak to je. A je to strašná rána.
Podívejme — jsem přece jen lucidní a vidím se... Ne — není co říci... nebylo mi ublíženo nespravedlivě.
Lhostejnost nebo náhoda — tito pánové hovoří — 2 nebo 3 — co na tom záleží — koneckonců jedním slovem jako tisíci... kdyby byl můj obraz skutečně dobrý jako Bastienův portrét dědečka z roku 1874, nebylo by žádného č. 3...
Přesto v roce 1882 měla Breslauová dvě plátna — obraz a portrét, které bych byla velmi šťastna namalovat — a dostala č. 3 a byla umístěna nahoře. A loni tatáž Breslauová nedostala číslo vůbec.
Ach — ach — vím dobře, že musím najít útěchu — jinak...
Ach! Nikdy, nikdy, nikdy!! Nikdy jsem se nedotkla dna zoufalství jako dnes. Dokud člověk klesá dolů — ještě to není smrt — ale dotknout se nohama toho černého, mazlavého dna... Říci si — nejsou to ani okolnosti, ani má rodina, ani svět — je to můj nedostatek talentu. Ach! To je příliš hrůzné — neboť není odvolání — není žádné lidské ani božské moci.
Nevidím již možnost pracovat — vše se zdá skončeno? Nuže — tady máme úplný vjem? Naprostá otrava — ano. Nuže — podle tvých teorií by to měla být rozkoš. Máš to. Je mi to jedno — vezmu bromid, to mě uspí — a pak Bůh je veliký a po hlubokých bídách mi vždy přichází nějaká malá útěcha.
A pomyslet — že to ani nemohu nikomu vyprávět — vyměňovat myšlenky — utěšovat se hovorem... Nic, nikdo, nikdo...
Blahoslavení prostí duchem — blahoslavení ti, kdo věří v Dobrého Boha, na něhož se lze odvolat. Odvolat se z čeho. Z toho, že nemám talent?
Vidíte přece. To je dno. Tedy by to měla být rozkoš. Rozkoší by to bylo, kdyby mé bídy měly diváky... Bolesti lidí, kteří se posléze slavnými stali, vypravují jejich přátelé — neboť se mají přátelé, lidé, s nimiž se hovoří. Já nevidím nikoho. A kdybych naříkala! Kdybych řekla: ne — malovat nebudu! A co dál? Nikomu to není ztrátou — nemám talent. Budu-li háčkovat místo malování obrazů — nikdo si nebude stěžovat.
Tedy všechny ty věci, jež je třeba uzavřít v sobě a které nikomu nic neznamenají... hle — nejhorší muka — nejponižující. Neboť člověk ví, cítí, sám věří, že není nic.
Kdyby to trvalo — nelze to přežít.
Úterý 1. dubna 1884 Trvá to — ale protože je třeba najít nějakou kličku — nacházím tuto.
Ano — nejsem nic — ale [Začerněná slova: je tu [nečitelné] a budu ho milovat, abych byla něčím skrze něj]. Wolff hovoří o Výstavě v rue de Sèze, jež se dnes večer otevírá. On je ten triumfátor. Pokaždé — všude. A jsou lidé, kteří to popírají! To jsou ubožáci, nešťastníci. Jaký vznešený umělec — vznešený a jedinečný.
A pomyslet — že neměl dost hlasů, aby byl členem poroty — zatímco já od pláče mám zakalené oči.
Nezbývá nic než přesvědčit sebe samu, že ho zbožňuji — nebo zemřít. Jedno i druhé. Ach! Jsem rozzuřena, že jsem psala a žádala o dobré místo. Je to zbabělé, je to sprosté, je to hanebné.
Koneckonců — on uskutečňuje obrazy, o nichž sním... Já vidím přírodu — a on ji reprodukuje — nemám talent, ale on ho má — a budu věřit, že ho miluji, abych se podílela na jeho géniu.
Nakreslila jsem pastel Armandiny.
Canrobertovy přicházejí kolem šesti — čekala jsem, že mi navrhnou jít na jezdecké závody, abych odmítla — ale nenavrhnou. A ta proklatá malá bestie Claire mi říká, že špatně beru č. 3.
— Koneckonců — je zřejmé, že nebudete na liště — ale vcelku...
Co říkáte? A kvůli té proklaté ničemnici jsem přišla o tolik času — neboť deset měsíců mi brání pracovat v klidu.
Tedy je přirozené, že si nenárokuju ani dobré umístění. Ta odporná stvůra mě svými slovy tak ohromila, že jsem nic neodpověděla. Koneckonců — všichni ti, kteří mi o mých obrazech říkali, čemu jsem nakonec uvěřila — jsou lháři?
Vážní, čestní, svědomití muži? Tony, jehož jsem prosila, aby byl upřímný — který mě zná a sleduje šest let. Sám Bastien-Lepage. A jeho bratr architekt — a koneckonců celá porota, která tak obdivovala Dinin portrét z minulého roku?
A teď by bylo přirozené, prosté a obyčejné, že nejsem ani na liště — když jsem tam loni byla se studií Irmy? Celý obraz — šest postav — z nichž každá stojí třikrát tolik co hlava Irmy? Skutečně se domnívám, že se zbláznám. Čekala jsem, že budou rozhořčeni z č. 3 — a vypadají, jako by bylo přirozené, že nejsem ani na liště. A sny o medaili? A osmnáct novin, které hovoří o mé krajině.
A více než třicet lidí, kteří o ní mluvili s Emilem Bastienem.
A ti, kteří dotáhli laskavost až k domněnce, že tu krajinu namaloval někdo silnější než já? Julian řekl, že obraz má...
— Koneckonců, řekl, měla jste skoro č. 2 a shledán byl vcelku docela dobrým.
Teď bláznivá chuť jít se zeptat Tonyho, co se říkalo — a proč — viďte? Ano — co vytýkají mému obrazu. Tomu obrazu, o němž ten seschlý starý Tony řekl: je to velmi dobré, skutečně velmi dobré — je to pozorované — je to opak banálního — hlavy mají dokonale pozorované charaktery. Ten malý chlapeček v popředí je nesmírně dobrý — dobře nakreslený a dobře namalovaný. Tu a tam trochu chybí šíře tahu — ale vcelku je to pevné, komponované, nakreslené — a jsou tu kvality, které to zachraňují... Je to opravdu dobré.
A co dál? Je šílený? Jsem šílená? Čestný Emile o něm říkal ještě více. Boulanger a Franceschi také. A co? Nikdy přirozeně nemluvím o těch, u nichž může být stín přejícnosti. Tedy?? Koneckonců??
Věřit si v počáteční sílu — a shledat se nicotou!! Architekt mi říká: ó — víte — číslo moc neznamená — to tak prostě dopadne.
Ano — ale místo?? Nebudu vám mluvit o své rodině, která mi dnes řekla, že nejsem šťastná, protože jsem zlá a nevím, co chci.
Tedy znovu beru bromid po dvouhodinovém horkém koupeli. Budou-li mě tito lidé nadále rozčilovat — neručím za nic. Mohla bych jednu nebo dvě z nich omráčit čímkoli — svícnem, kladivem — čím přijde pod ruku.
[Napříč stránkou, cizím písmem: Je to proto, má drahá, přemilá dítě — jsi nemocna.] (písmo paní Bashkirtseffové)

Poznámky

Pozn. překl.: Podplácení zaměstnanců Salonu za příznivé umístění bylo v 80. letech 19. stol. rozšířenou praxí, o níž se otevřeně mluvilo. ↩
Pozn. překl.: Bromid (bromure) — sedativum běžně předepisované v 19. stol. na nervové stavy a nespavost. ↩