Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 1. dubna 1884

Trvá to — ale protože je třeba najít nějakou kličku — nacházím tuto.
Ano — nejsem nic — ale je tu [nečitelné] a budu ho milovat, abych byla něčím skrze něj. Wolff hovoří o Výstavě v rue de Sèze, jež se dnes večer otevírá. On je ten triumfátor. Pokaždé — všude. A jsou lidé, kteří to popírají! To jsou ubožáci, nešťastníci. Jaký vznešený umělec — vznešený a jedinečný.
A pomyslet — že neměl dost hlasů, aby byl členem poroty — zatímco já mám od pláče zakalené oči.
Nezbývá nic než přesvědčit sebe samu, že ho zbožňuji — nebo zemřít. Jedno i druhé. Ach! Zuřím, že jsem psala a žádala o dobré místo. Je to zbabělé, je to podlé, je to hanebné.
Vždyť on uskutečňuje obrazy, o nichž sním... Já vidím přírodu — a on ji reprodukuje — nemám talent, ale on ho má — a budu věřit, že ho miluji, abych se podílela na jeho géniu.
Udělala jsem pastelem portrét Armandine.
Canrobertovy přicházejí kolem šesti — čekala jsem, že mi navrhnou jít na jezdeckou soutěž, abych odmítla — ale nenavrhly. A ta proklatá malá bestie Claire mi říká, že špatně beru č. 3.
„Inu — je zřejmé, že nebudete viset v úrovni očí — ale vcelku...“
Co říkáte?
A kvůli té proklaté ničemnici jsem přišla o tolik času — neboť už deset měsíců mi brání pracovat v klidu.
Je tedy přirozené, že si nenárokuji ani dobré umístění. Ta odporná stvůra mě svými slovy tak ohromila, že jsem nic neodpověděla. Zkrátka — všichni ti, kteří mi o mých obrazech říkali, čemu jsem nakonec uvěřila — jsou lháři?
Vážní, čestní, svědomití muži? Tony, jehož jsem prosila, aby byl upřímný — který mě zná a sleduje šest let. Sám Bastien-Lepage. A jeho bratr architekt — a vždyť celá porota, která tak obdivovala Dinin portrét z minulého roku?
A teď by bylo přirozené, prosté a obyčejné, že nevisím ani v úrovni očí — když jsem tam loni visela se studií Irmy? Celý obraz — šest postav — z nichž každá stojí třikrát tolik co hlava Irmy? Opravdu věřím, že šílím. Čekala jsem rozhořčení nad č. 3 — a lidé jako by pokládali za přirozené, že nevisím ani v úrovni očí. A sny o medaili? A osmnáct novin, které hovoří o mé krajině.
A více než třicet lidí, kteří o ní mluvili s Emilem Bastienem.
A ti, kteří dotáhli laskavost až k domněnce, že tu krajinu namaloval někdo silnější než já? Julian řekl, že obraz má...
„Vždyť,“ řekl, „měla jste skoro č. 2 a obraz se jim zdál docela dobrý.“
Teď bláznivá chuť jít se zeptat Tonyho, co se říkalo — a proč, že ano?
Ano — co vytýkají mému obrazu. Tomu obrazu, o němž ten seschlý starý Tony řekl: „Je to velmi dobré, skutečně velmi dobré — je to pozorované — je to opak banálního — hlavy mají dokonale pozorované charaktery. Ten malý chlapeček v popředí je nesmírně dobrý — dobře nakreslený a dobře namalovaný. Tu a tam trochu chybí šíře tahu — ale vcelku je to pevné, komponované, nakreslené — a jsou tu kvality, které to zachraňují... Je to opravdu dobré.“
A co dál? Je šílený? Jsem šílená?
Čestný Emile o něm říkal ještě více. Boulanger a Franceschi také. A co? Nikdy samozřejmě nemluvím o těch, u nichž může být stín shovívavosti. Tedy?? No tak??
Věřit, že v sobě člověk má počátek síly — a shledat, že je nicota!!
Architekt mi říká: „Ó — víte — číslo neznamená mnoho — rozhoduje se o něm všelijak.“
Ano — ale místo??
Nebudu vám vyprávět o své rodině, která mi dnes řekla, že nejsem šťastná, protože jsem zlá a nevím, co chci.
Tedy znovu beru bromid po dvouhodinové horké koupeli. Budou-li mě tito lidé nadále rozčilovat — neručím za nic. Mohla bych jednu nebo dvě z nich omráčit čímkoli — svícnem, kladivem — čím přijde pod ruku.
na okrajiécriture de Mme Bashkirtseff mère
napříč stránkou Je to proto, mé drahé, přemilé dítě, že jsi nemocná. (písmo paní Bashkirtseffové)