Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 31. března 1884

Skoro nic jsem neudělala.
Znovu jsem mluvila o nutnosti tetiny cesty a jiných nezbytných opatřeních — ale žádám o to již tak dlouho, že to nemohu udělat, aniž bych plakala z podráždění...
Pak jsem víc než hodinu proseděla ve velmi horké lázni — a vykašlala jsem krev.
Je to hloupé, namítnete — možná — ale už nejsem rozumná, jsem sklíčena a napůl šílená z bojů s bezmyšlenkovitostí své rodiny.
Ti lidé nechápou. Tak například — když jim dojdou argumenty — řeknou mi: „My nic nezmůžeme — vdej se.“ Odpovídám, že proti tomu nic nemám — ale pak mi dejte dům, opatřte mě konečně zázemím. Vdát se, abych žila s nimi i s mužem, kterého navíc nebudu milovat!!
Ale abych se usadila — je třeba jet do Ruska, urovnat všelijaké peněžní záležitosti — a tyto dámy tu raději dál vedou poklidný život prokládaný mými slzami, na které si zvykly. Raději bych podobné nebo spravedlivé frivolky. A protože jsou to hodné ženy, které nežijí pro sebe a zbožňují mě — všichni mě odsoudí, budu-li jimi veřejně pohrdat. Říkají si: to se urovná — vše se urovná. A nedělají nic — kdyby aspoň dbaly o toalety, vycházely, měly nějakou vášeň, nějakou neřest — bylo by to pro mě smutné, ale v podstatě by to bylo jakési vysvětlení mých neštěstí — a přestože bych byla zarmoucena, neměla bych tu strašnou zuřivost myslet jako nyní, když trpím zbytečně a kvůli hlouposti těchto bytostí. Tak hloupý přece člověk být nemůže, namítnete — a když jim ta věc již tak dlouho vysvětluješ... Vidíte přesto, že ano — je to naprostý nedostatek energie a obrovská a sobecká důvěra v náhodu — stále čekají na pohádkového prince, který si mě přijde vzít — to je doslova — přísahám vám.
Inu... Co říci, co dělat?
Bude-li to pokračovat — mám ještě osmnáct měsíců — ale kdybych měla trochu klidu, mohla bych žít ještě dvacet let. A teď si nepochybně říkají, že mi náladu kazí to moje č. 3.
Ano — to č. 3 se těžko polyká. Zillhardtová nebyla lépe podporována než já a dostala č. 2 — nejsem si jistá, ale jsem si jistá, že Breslau dostala č. 2. A já tedy? Je čtyřicet porotců — a prý jsem dostala tolik hlasů pro č. 2, že se myslelo, že ho mám. Předpokládejme, že jsem dostala 15 hlasů. A 25 proti — porota se skládá z těch 20 známých mužů a 20 intrikánů neznámých a malujících odporné věci.
To je veřejně známo.
Zkrátka — vše to je pravda, ale tak to bylo a vždy bude — v mém případě tedy nejde o nic schválního.
Podléhám obecnému pravidlu — nemám žádné zvláštní nepřátele a nejsem méně podporována než Breslau nebo jiné.
Tedy se můj obraz neprosazuje — není dobrý — je horší než obraz Breslau nebo dokonce Zillhardtové. U Breslau — dobrá... Ale...
Zkrátka tak to je. A je to strašná rána.
No tak — vždyť mám jasnou hlavu a vidím se... Ne — není co říci... nestala se mi žádná křivda.
Lhostejnost nebo náhoda — páni si povídají — 2 nebo 3 — co na tom záleží — zkrátka a dobře... kdyby byl můj obraz skutečně dobrý jako Bastienův portrét dědečka z roku 1874, nebylo by žádného č. 3...
Přesto v roce 1882 měla Breslau dvě plátna — obraz a portrét, které bych byla velmi šťastna namalovat — a dostala č. 3 a byla umístěna nahoře. A loni tatáž Breslau nedostala číslo vůbec.
Ach, nechme toho — vím dobře, že musím najít útěchu — jinak...
Ach! Nikdy, nikdy, nikdy!! Nikdy jsem se nedotkla dna zoufalství jako dnes. Dokud člověk klesá dolů — ještě to není smrt — ale dotknout se nohama toho černého, mazlavého dna... Říci si — nejsou to ani okolnosti, ani má rodina, ani svět — je to můj nedostatek talentu. Ach! To je příliš hrůzné — neboť není odvolání — není žádné lidské ani božské moci.
Nevidím již možnost pracovat — vše se zdá skončeno?
Tak vida — to je úplný pocit? Naprostá otrava — ano. Tak — podle tvých teorií by to měla být rozkoš. Máš to. Je mi to jedno — vezmu bromid, to mě uspí — a pak Bůh je veliký a po hlubokém trápení mi vždy přichází nějaká malá útěcha.
A pomyslet — že to ani nemohu nikomu vyprávět — vyměňovat myšlenky — utěšovat se hovorem... Nic, nikdo, nikdo...
Blahoslavení prostí duchem — blahoslavení ti, kdo věří v Pánaboha, k němuž se lze odvolat. Odvolat se — proti čemu? Proti tomu, že nemám talent?
Vidíte přece. To je dno. Tedy by to měla být rozkoš. Rozkoší by to bylo, kdyby mé bídy měly diváky... Bolesti lidí, kteří se později stali slavnými, vypravují jejich přátelé — neboť člověk má přátele, lidi, s nimiž si může povídat. Já nevidím nikoho. A kdybych naříkala! Kdybych řekla: „Ne — malovat nebudu!“ No a co? Nikomu to není ztrátou — nemám talent. Ať budu háčkovat místo malování obrazů — nikdo si nebude stěžovat.
Tedy všechny ty věci, jež je třeba uzavřít v sobě a které nikomu nic neznamenají... hle — nejhorší muka — nejponižující. Neboť člověk ví, cítí, sám věří, že není nic.
Kdyby to trvalo, nedalo by se to přežít.

Poznámky

Pozn. překl.: Bromid (bromure) — sedativum běžně předepisované v 19. stol. na nervové stavy a nespavost. ↩