Sobota 29. března 1884

Sobota 29. března 1884 Vikomtesa Pernettiová přivedla s sebou slečnu de Castrone, dceru markýzy de Castrone, známé pod jménem Marchesi — slavné učitelky zpěvu, první v Evropě. Ta velmi smělá dívka si přeje vidět můj ateliér — jdeme tam i s tureckým Missakem, který je hudebník, sochař, milý jako všichni diplomaté, jež jsem znala. Dívka zpívá velmi dobře — to mě přivádí... nevšímejte si toho, jsem ohlušena. Dnes večer jdeme do Italiens — mužové jsou: Alexis, Saint-Amand, malý Sautereau, Julian, Moraes. Dávají Lucii a zpívá Gayarré... Ta hudba je božská a nikdy nezestárne — nemá žádný dobový ráz, žádnou tendenci kromě vyjadřovat city jako láska, nenávist, bolest. A to jsou city věčné — a koneckonců není nic jiného. Melodrama, namítnete — mně nezáleží, jen když jsem dojata. A jsem dojata, když se Edouard objeví nahoře na schodech.
Co se týče okamžiku, kdy roztrhá smlouvu a propukne v kletby — to omráčí. Několik malých dandyků říká, že Gayarré zpívá nosem a křičí. Hromada tupců. Pravda je, že ten člověk má zázračný hlas — a když ho posloucháte, nemyslíte ani na vědu, ani na metody. Zpívá jako dvorní zpěvák s uměleckým srdcem. Nuancuje, vyjadřuje a hraje při zpívání. A v sextetu, když říká: si ingrata, t'amo, t'amo ancora, je to naprosto obdivuhodné. A je ho slyšet samotného i přes křik ostatních.
Dokonalý herec by to neříkal takto — protože u Gayarrého je to pravdivé, přirozené, lidské — a tedy společné všem národům a všem vrstvám.
Ve vjemu citů absolutně upřímných zbývá jen lidská přirozenost — zvyky, výchova, vše mizí — a v těch chvílích... Shakespeare to pochopil — Shakespeare je veliký, protože není ani Angličan, ani aristokrat, ani plebs a není z žádné epochy. Avšak věčně pravdivý jako nenávist, bolest, láska... a touha být umístěn na liště na Salonu.
Neboť koneckonců — mám č. 3 jako loni. To je kruté.
Prý jsem dostala tolik hlasů pro č. 2, že se myslelo, že ho mám — ale po ověření nikoliv. To je značná rána — a tou ranou se hroutí všechny naděje.
Tím spíše, že jsem byla špatně podpírána — měla jsem Boulangera, Tonyho, Lefèbvrea... Tedy můj obraz je špatný... Ale pak jak to, že notoricky horší věci dostaly č. 2? Člověk se ztrácí v dohadech — a ráda bych věřila v nespravedlnost...
Chvílemi myslím, že bylo velmi nespravedlivě postupováno — a pak cítím strašný hnus a hrůzu dělat kroky, abych získala to, co mi náleží. A pak věřím ve svou méněcennost — a stydím se prosit o laskavosti...
Protože můj obraz se neprosazuje...
Tyto velmi důstojné city ústí v dopisy všem — Gervexovi, Carolusovi atd. atd.
Koneckonců — to je strašné!

Poznámky

Pozn. překl.: Mathilde Marchesi de Castrone (1821–1913) — legendární učitelka zpěvu; mezi jejími žačkami byla i Nellie Melba.
Pozn. překl.: Lucia di Lammermoor (1835) — opera Gaetana Donizettiho, jeden z vrcholů italského bel canta; Julián Gayarré (1844–1890) byl tehdy v Paříži považován za nejslavnějšího tenora své doby.
Pozn. překl.: Italsky: „nevděčná, miluji tě, stále tě miluji" — ze sexteta z Lucie di Lammermoor (akt II).