Neděle 3. února 1884

Neděle 3. února 1884 Je skoro dvě hodiny a píšu z postele, vracím se z Italského divadla, kde zpívali Massenetovu „Hérodiadu". Byla jsem s maréchálou a Claire —
Jak formulovat stížnosti... zmatené... proti... přírodě, hudbě, společnosti?... Zdálo se mi, že maréchála nebyla příliš spokojena s tím, že se se mnou ukazuje, toto divadlo je jako salon a zajisté se neslyšelo nic jiného než... proč to velké přátelství; tito Rusové jim dávají lóže... a maréchála snad řekne nebo už řekla, že mám mnoho talentu a že jsem malířka-přítelkyně její dcery... Přitom k nám v sobotu chodí a chtěla mě vzít na ples se svou dcerou a nakonec se přece jen se mnou ukazovala. Dnes večer byla nemocná a já bych to přičítala... Ať tak či onak, tyto ponižující myšlenky mě trýznily a musela jsem mít obrácenou tvář...
Nehybně vpředu lóže a v duchu klnu osudu... Zbabělost, zlomyslnost, nízkost lidská. Napravit to! Ježíš tím zemřel. Spása [Začerněná slova: spočívá v tom, co se nazývá banální postavení] ve světě — tím, čím ze dna duše pohrdám. Titul nebo peníze. Napravit svět, tupit ho, pohrdat jím, dát mu hanbu... k čemu? Ano — K ČEMU??
Musí se být mezi těmi, patřit k těm, kdo určují zákon. Spása je tam. Napravit lidskou hanebnost! Ale já jsem dítě. Ovládnout ji — ano. Jinak je člověk odsouzen k bouřím a bezejmenným zoufalstvím.
Je to vůbec hanebnost? Ale ne — tito lidé mají pravdu, nedělají nic špatného... A jakmile člověk může dělat jako oni... Kdybych byla nahoře, mluvila bych o té slavné lidské zbabělosti s malým shovívavým úsměvem — ale nejsem nahoře, ale nejsem nic, ale jsem cizinka, ale ten hanebný, divoký, krutý Paříž — lhavý, zbabělý, nevědomý a barbarský. Přesto a i přes to vše.
Ach! Mají pravdu.
A to jsou všechny hudební dojmy, které si odnáším... Ne, ale chtěla jsem se těch nečistot zbavit a nemísit je s čistými, posvátnými věcmi Umění, génia, s tím, co [je] věčně veliké a věčně krásné [Tři čtvrtiny stránek vytrženy]
První dějství překvapuje novostí a šíří zvuků. Nepodobá se ničemu, co znám... Je to skutečně nové.
[TŘI ČTVRTINY STRÁNKY ODTRŽENY] [Na okraji: Ale já Wagnera ani neznám.]
— a plná a zvučná a harmonická. [Začerněná slova: celá opera se otevírá] s nadšením. Je to hudba, jež splývá s básní, je to nepřítomnost árií a výplní; je to zahalené, široké, nádherné, velkolepé... To je velký umělec a od nynějška národní sláva. Tvrdí se, že krásná hudba se nepochopí hned... ale prosím — zde se hned pozná, že je to obdivuhodné a melodické navzdory velmi učené orchestraci.
Na konci prvního dějství je doprovod takové krásy, že jsem zůstala jako omráčená.
A několikrát jsme se na sebe podívaly s očima připravenýma plakat nadšením. U mne je to proto, že mi je více než třiadvacet — ale Claire, které je osmnáct, a její matka, které je pětačtyřicet? Kdyby ti divácí psi byli upřímní, plakali by; ano! jsou tu krásy tak... veliké, tak pronikavé, tak silné...
Ostatně nadšení je všeobecné... Je to triumf a ten Jules Massenet je velmi šťastný člověk.
Zajisté — až to uslyším znovu, bude to ještě krásnější; ale nepřipouštím, aby někdo nerozuměl hned skutečně krásné hudbě.
Zjevení Jana Křtitele v prvním dějství rozechvívá. Zpěvák bez kukátek připomíná Bastien-Lepage — ale lepší... (Břehy betlémské a Svaté ženy). Hudba, jež toto vstoupení doprovází, je natolik nápadně prostá, že je to... velmi krásné. Hérodotova ária a duet Jana se Salomé... Dochází se k výbuchům hlasů, kde vzrušení dosahuje vrcholu. Poušť, Prorok, Bible. Hlásaná odtud svatá svoboda... Republika —
Maréchála nosila diamantového orla s olivovou ratolestí v zobáku. Impérium je mír. Ale operu nachází obdivuhodnou.
Je, ach, ano — je mohutná, krásná, vznešená, barvitá, [Začerněná slova: hutná, široká] zvučná...
Arci — moje italská hudba nemůže závodit s tímto oslněním... Neboť toto oslnění je tak obdivuhodné, že je téměř dojímavé... Ne, to ne... A přece italské romance svírají srdce a nechávají snít o lásce, i s orchestrací za groš. Staré árie starých oper... A Aida...
Ach, k čertu — to je trochu jako Hérodiada, ale tento Massenet je melodický francouzský Wagner. Počkat!
[Napříč stránkou: Nikdy jsem Wagnera neslyšela a soudím z inspirace.] Přirovnání je toto. Wagner je Manet. Je to nedokonalý otec nové školy těch, kdo hledají talent v pravdě a citu; nové školy vždy existovaly, jen za poslední staletí se malba zbloudila — a nyní ji vracejí na správnou cestu.
Tedy Wagner je Manet.
Verdiové a Massenetové si od něj berou, co měl dobrého, a hledají svou cestu. Massenet je Francouz a Verdi Ital.
Verdi je snad méně učený — ale vášnivější...
Proč srovnávat? Je krásná, je sublimní Hérodiada? Ano.
Nu, to je vše.
Simon Boccanegra — Verdiho poslední opera (nový styl) — je otupující a hloupá. Od Němce si odnesl všechny jeho chyby...
Pokud jde o Masseneta — jmenuje se Jules. Zapírám Aidu? Nikdy!!! Ale chybí-li Hérodiadě milostný tón — co na tom záleží, ten tón prostě chybí! Navzdory hloupému nápadu udělat ze Svatého Jana Salomina milence. Raději bych je viděla jako nadšence. Prorok a ona nadšená — přesto by láska byla tehdy nevyhnutelná... Já bych Jana milovala a vztekala bych se, že nemohu zazářit u dvora Vitelia, který ve hře dělá dosti hloupé příchody...
Celkově jediný lahodný pocit, který prožívám, nastává v okamžiku, kdy se má nešťastná hlava dotkne chladného a bílého polštáře...
Massenet je prý velmi milý; má čtrnáctiletou dceru — oženil se velmi mladý — a velmi slušnou ženu. Velký umělec žijící jako prostý člověk. To se mi nelíbí. Aby byl skutečně veliký, měl by být sám...
Byl by pak snad nešťastný — ano, je to možné, ale zajímavé.
Ještě trochu — a kdyby byl sám... obdivovala bych ho více než Bastiena...
Jde za hranice, je Saint-Marceaux, je Bastien? Nevím — ale jeho hudba je skutečně krásná.
Verdi za hranice jde — v Aidě zvláště.
Ano, Massenet je plenérista [sic] — říká, že chce v opeře vzduch; chce, aby se vše drželo od začátku do konce pohromadě a aby se postavy i melodie pohybovaly v hudební atmosféře, jež je obaluje a oživuje...

Poznámky

Pozn. překl.: Théâtre Italien v Paříži — přední scéna pro italskou operu v druhé polovině 19. stol.
Pozn. překl.: Hérodiade — opera Julese Masseneta (1842–1912) podle Flaubertovy Hérodias (1877). Její pařížská premiéra v Théâtre-Italien byla senzací.
Pozn. překl.: Marie zřejmě míní Hérodiadin motiv (přepsala „Hérodiade" jako „Hérodote" — jméno antického historika).
Pozn. překl.: „L'Empire c'est la paix" — heslo Napoleona III. z r. 1852; maréchála jako bonapartistka nosila orlí šperk — symbol Napoleonova rodu.
Pozn. překl.: „l'Allemand" — Němec, tj. Wagner.
Pozn. překl.: René de Saint-Marceaux (1845–1915) — francouzský sochař, jehož Marie velmi obdivovala a kladla na vrchol soudobého umění.