Sobota 2. února 1884

Sobota 2. února 1884 Bojidar pózuje.
Přijde princezna Jeanne, přijmu ji v ateliéru, pak sejdu dolů — je maminin sobotní příjem. Sympatický je jen mladý Deschanel — syn toho Deschanela z Collège de France; píše do „Débats", kandidoval na poslanecké místo a hraje role à la Delaunay v ochotnických představeních; velmi vyhledávaný a příjemný, hodný chlapec, jen trochu přimazaný — vždy ho vidím nalíčeného a v roli Delaunaye.
Engelhadtovi, Karagjorgjevičové, páni de Rochefort a Moraes k večeři. Bojidar je v opojení z toho, že hrál u paní de Poillyové — myslí si, že slavil triumf, a jeho matka se domnívá, že je Evropa pozoruje.
Zdá se, že se sotva vykroutil. Jen ať jsou šťastní...
A já — malý aztéček Engelhardt a Bojidar se nepočítají, ale byli tu Rochefort, Deschanel, Moraes — to člověka osvěží po starých slovanských domovnicích. Dost jich.
Ať tak či onak — jsem dobré nálady, což je řídký jev; zdá se mi, že Jules byl opuštěn tou Makayovou a že moje malba je dobrá. Čas plyne tak rychle...
Ó, Alberte Wolffe — prý se v umění nevyznáš, ale to je jedno: kdyby ses ráčil obtěžovat napsat o mně článek...
To jsou věci! Aby to nebylo... nemožné a hrozné — a přitom to nemožné také je, neboť příliš krásné. Řekne jen pár bledých slov.
Ještě nebudu moci přiřknout Julesovi jméno Adolphe. Ach! Ale ne! Počkejme.
Píšu v posteli — zítra je neděle, jdu do kostela, takže nemá cenu usnout brzy... Ale jsem snad bláznivá, protože mě právě napadli Betlémští pastýři a neusnu vůbec.
Je to plamen nadšení, obdivu, závisti, neklidu... Ach, bída! Nikdy se nebude jmenovat Adolphe. Vidíte — večer, vzduch večera, ta atmosféra obalující předměty, poklidný obraz — a ti dobří lidé kráčející plní víry, vedeni hvězdou zářící v nebi krásně modrém, ne příliš modrém, protože ještě zcela nenastala noc.
Ale já ho zbožňuji! Ani Johanka z Arku, ani... Ach! Nic na světě se nevyrovná božským Pastýřům. Tak poblázněná jsem byla jen kvůli svým Svatým ženám. Oh, ale udělám je toto léto v červnu, v Itálii. Oh, jistojistě...! Bůh-li dopustí.
Ten malý blonďák — namaluje-li své Pastýře tak, jak je vidím já... Nebudu spát...
Jenže vy to nevidíte — večer, poklidný, teplý, modrý večer a Hvězda... A pak na zemi prostí lidé plní Víry. Neurčité tvary... Nevím, jestli to má co do činění s krajní citlivostí dívek mého věku, nebo... Ale ne — proč hledat přízemní příčiny... Je to proto, že jsem umělkyní v pravém slova smyslu, že každý umělec je básníkem a vizionářem a milencem — a že tento obraz je nebo bude mistrovské dílo nad mistrovská díla.
Cazin zvládl malé noční krajiny v tomto duchu velmi dobře. Jsem bláznivá, nebo mám pravdu — posuďte sami. Ale já raději jedno malé Cazinovo plátýnko s černou loďkou na modrém nebi plném hvězd než všechny ty černé, slavné a zakouřené krajiny v muzeích. Nemožné stromy, žádný vzduch! Proč je to slavné? Kdežto u Cazina cítíme noční svěžest a jsme dojati jako při skutečné krásné noci v Nice — s měsícem, který se za chvíli odrazí v napjatě klidném moři, jehož slabý šum slyšíme... Ach, jak je to krásné. Jak je to krásnější než slavné krajiny v muzeích...
Jen ať usnu... Blázním kvůli těm Pastýřům a své vlastní hvězdě...
Ach, kdybych jen mohla mít talent! Každý... jedinec, který mě zaměstnal oprávněně či ne... má svou hudbu.
— 1 Nejdříve Překvapivý, ale hloupý Émile d'Audiffret... Patnáct let... První láska — ne, ale první... cosi. Hudba: Mignon, verše a žalozpěvy od mne.
— 2 Antonelli... abych dokázala, že mě Překvapivý nezaměstnává — sedmnáct let. Dost ošklivá naříkavá melodie z italského baletu, z níž znám jen čtyři takty. Žádné verše.
— 3 Larderei... prudká zamilovanost. Hudba: Paul et Virginie od Masséa — osmnáct let. Žádné verše.
— 4 Cassagnac... úctivý obdiv, údajně veliký muž — devatenáct a dvacet let; politická zamilovanost, slavný muž... jemné city... impérium, souboje atd.
Banální písnička: „Říká se, žes byl zasnoubený" — a to až zpětně. Žádné verše.
— 5 Ach! Ha! 5. Nu, to by bylo řekněme jako Bastienovi Pastýři. Veškerá poezie a veškerá vznešenost citu zralé osoby, jež se pokládá za neomylnou. Hudba: Hamlet.
[Začerněná slova: Příroda? Podle Montmartru. To nevadí...
Kdysi jsem měla sen... před lety... je zapsán. Viděla jsem velmi jasné hvězdy, dívala jsem se na ně — bylo jich pět.
Čtyři jsem pouhým pohledem srazila dolů; pokud jde o pátou — natáhla jsem ruku, abych ji uchopila, ale byla ze stříbrného papíru a nebe z modrého kartonu, a abych ji odtrhla, musela jsem ji drhnout nehty...
To neznamená nic — ale píšu, protože se mi to hodí; usnu při psaní, protože ti proklatí Pastýři mě rozrušují a chci psaním spotřebovat ten fluid.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále „le samedi de maman" — sobotní přijímací den matky, kdy se doma přijímají návštěvy.
Pozn. překl.: Journal des Débats — prestižní politický a literární deník, založený roku 1789.
Pozn. překl.: Louis-Arsène Delaunay (1826–1903) — proslulý herec Comédie-Française, vyhlášený v elegantních romantických rolích.
Pozn. překl.: Marie si pro různé romantické zájmy vyhrazovala kódová jména. „Adolphe" — hrdina románu Benjamina Constanta — označoval beznadějnou, nevzájemnou lásku; přiřknout je Julesovi (Bastienovi-Lepageovi) by znamenalo vzdát se naděje.
Pozn. překl.: Jean-Charles Cazin (1841–1901) — francouzský malíř proslulý atmosférickými nočními krajinami, klíčová postava naturalistického hnutí.
Pozn. překl.: Mignon — opera Ambroise Thomase (1866) podle Goethova Viléma Meistera, sentimentální oblíbenkyně publika.
Pozn. překl.: Hamlet — opera Ambroise Thomase (1868); zde si jej Marie ve svém soukromém citovém katalogu spojuje s Bastienem-Lepage.
Pozn. překl.: „Fluid" (fluide) — ve spiritualistické a lékařské terminologii 80. let 19. stol. označoval nervovou energii či životní sílu, kterou bylo možno usměrňovat.