Neděle 27. ledna 1884

Neděle 27. ledna 1884 Jacques pózuje a já se z toho nedostávám — on nepózuje. Ach, bída.
Carolus-Duran vystavil před čtyřmi lety portrét své matky — jen hlava. Stará žena v čepci z bílého kalikotu, stuhy uvázané pod bradou. Výraz domovnice z chudšího domu. Bastien jí měl dát čepec.
Jsem tedy na jeho úrovni před deseti lety, nebo ne? Tato otázka nic nevyřeší. Snad jsem na jeho úrovni — ale měl a má vlastnosti, které mi chybí. A pak — odkdy něco umím, maluji jen děti, které nepózují, a sama nevím, co bych dokázala s dobrým klidným modelem.
Portrét paní Drouetové se mi zdál chudý a kartonový. Ach, ne! Jsem bláhová — je to nádherné a já mu ani po kolena nesahám. Je to dokonce příznakem šílenství, odvažovat se srovnání... Třeba i proto, abychom zjistili, že se srovnávat nelze...
Ten portrét Jacquese je špatný... Příliš pracuji na pozadí — to je důvod.
Ach! Pondělí 28. ledna 1884 Začínám znovu portrét Diny — ale opět nevídané potíže, nedává mi to, co chci; konečně v pět hodin se mi podaří ji načrtnout uhlem. Co se týká Claire, ta nic nedělá a velmi se baví, když mě pozoruje, jak se trápím, a poslouchá mé úvahy, odbočky atd. atd.
V pět hodin zkouším nový model pro Nausikaü. Irmě je třiadvacet — a ačkoliv je velmi krásná, třiadvacet let není patnáct.
Lépe se hodí formy prostší... ale mládí a bezprostřednost. Dívčina je šestnáctiletá, ale... uvidíme.
A večer co píšu? Nevím — ještě jsem nenašla formu...
Jisté ale je, že mi přijde přirozenější psát než... malovat. Pohleďte — praví malíři kreslí, skicují, komponují, aniž by cokoli uměli, děti samy od sebe... Já jsem také kreslila, ale ne příliš — vždy to bylo spíše tak: „mám nadání pro malování a jednoho dne to budu dělat." Kdežto psát — mám spousty literárních skic, od deseti let, dnes i vždy... Náčrty impresionistky, nevzdělanky, ubohé cizinky, jež se ani neumí dobře vyjadřovat (ó skromnosti, rychle mě vyvraťte) — zkrátka jako karton malíře, jenž nic neví, ale má povolání.
Nelze dělat tolik věcí najednou... Ale proč ne...
Malovat, dokud je světlo, modelovat až do večeře a psát, kdy to přijde nebo před usnutím.
A žít? Žít? Až budu mít talent a až se do mě Bastien-Lepage zamiluje.
Ach, ha? A co kdybych umřela dříve? Nebudu litovat ničeho. Drahý anděli, jsem obdivuhodná a zbožňuji se.
Je to proto, že jsem dnes dobře pracovala.
Také jsem zkoušela šaty. Sublime, sublime...
Neboť koneckonců... co je třeba? Pokud člověk neprožil vše... Ale kdo prožil vše? Tedy pokud člověk neprožil vše, musí velmi živě cítit a žít celá v představivosti...
To... a tím spíše, že mi je šestnáct a devět let (sečtěte) — v tomto věku člověk prý... Může mít dokonce vize... Ale nemám čas — a pak, po několika hodinách stání s pažemi zdviženými při práci s hlínou, zbývá jediná touha: spát a začít zítra znovu.
jsem velmi šťastná.

Poznámky

Pozn. překl.: Carolus-Duran (1837–1917) — věhlasný francouzský portrétista, později učitel Johna Singera Sargenta.
Pozn. překl.: Nausikaá — princezna z Homérovy Odysseje, jíž Marie plánovala věnovat obraz.
Pozn. překl.: Marie tu záhadně sděluje svůj věk: 16 + 9 = 25 let.