Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 29. ledna 1884

Úterý 29. ledna 1884 Příklad živosti představivosti. Dnes ráno u snídaně si představím, že až bude Bastien v Paříži, ukážu mu svůj obraz — a při pomyšlení, že budu muset stát při tom, jak ho bude prohlížet, zčervenám tak, že bez novin, jež rychle rozevřu, by se tyto dámy velmi podivily takovému slunci.
Šla jsem s Canrobertery na Munkácsyho Krista na kříži; u tohoto velkého (?) a šťastného umělce jsme zastihly princeznu Matyldu s malou vikomtesou Benedettiovou. Maréchale mě princezně nepředstavila — to mě velmi překvapilo a nemálo urazilo. Prožila jsem čtvrt hodiny velké trapnosti... Je to nevhodný způsob, který si neumím vysvětlit.
Palác šťastného Munkácsyho je pravý zázrak; jeho žena je velmi bohatá — byla vdova a jmenovala se hraběnka de Marsch. Říká se, že hrabě si vzal svou hospodyni. Ať tak či onak, její jmění naplňuje štěstím člověka s talentem. Tato návštěva mi způsobí migrénu — neřekla jsem Munkácsymu ani slovo a měla jsem jen jedinou myšlenku: utéci.
Ale palác je okouzlující — naprosto okouzlující.
Co se týká obrazu... je velmi velký. Kristus na kříži mezi dvěma lotry, kolem spousta lidí, černé nebe a postavy se na něm rýsují ve světlých tónech. Velmi pěkná barva. Pohyb, výrazy, tváře, oděvy, nádherné tóny... Je to malováno velmi volně, Kristus...
V madridském muzeu je Kristus na kříži — Kristus zcela sám — od Velázqueze, který vyvolává tak bolestný dojem, že se na něj nelze dlouho dívat. Velázquez přitom nebyl dramatický — nevím, čím ta hrozná dojímavost je...
Munkácsyho obraz je velmi obdivován, židovské oděvy v tak krásných tónech jsou doslova oslňující... Ženy pláčou u paty kříže — ale podle mne... Ostatně počkám několik dní, než vyslovím soud... Nepřišlo mi to dost tragické... Možná je...
To je umění... Munkácsy je skutečně umělec prvního řádu — v tomto žánru bezpochyby nejsilnější a jediný zajímavý; žádný výrobce oceňovaných Aurer a Phaeder se mu nemůže rovnat; ostatně je to naprosto jiná věc a v současné Francii se mu nikdo nemůže rovnat.
Tento obraz s něčím navíc by měl rozechvívat; takový, jaký je, vzbuzuje obdiv — já ho obdivuji — a přitom nevím, proč mě nedojme.
Malý Rochefort k večeři dnes večer... Odjíždí do Rio de Janeira na dva roky a velmi půvabně mluví o svých hodnostech a postupu v kariéře.
Munkácsyho styl se ve Francii nepěstuje; v Rakousku-Uhersku jsou dva nebo tři, kdo ho dělají — ale on je všechny překonává. Ve Francii se nedělají ta jeho obrovská bitumenová plátna, která jsou v podstatě velmi zajímavá; tady se pracuje pro prodej a rychle. Munkácsy myslí jen na slávu — a může si to dovolit.
Osmělím se říci, že menší obraz může být zajímavější.
A celkově to, co tu obdivuji nejvíc, je, že to trvalo dlouho dělat — je tam totiž spousta lidí... [Škrtnuto: ale jak] a velmi pozoruhodné typy, kostýmy... A to vše výborně rozvrhuje, namalováno tučnými tahy v hojnosti; velký efekt, velká harmonie a bohatství tónů...

Poznámky

Pozn. překl.: Mihály Munkácsy (1844–1900) — věhlasný maďarský realistický malíř, v Paříži proslulý velkoformátovými biblickými a historickými plátny. ↩
Pozn. překl.: Princezna Mathilde Bonaparte (1820–1904) — sestřenice Napoleona III. a jedna z nejvýznamnějších pařížských salonních hostitelek. ↩
Pozn. překl.: Bitumenová malba užívala pigmentů na bázi asfaltu, jež dávaly hluboké, sytě tmavé tóny, ale byly proslulé tím, že časem praskaly. ↩