Úterý 6. listopadu 1883

Émile Bastien mi právě řekl, že jeho bratr trpí tím, že letos neudělal dost. Jako já!
Prý byl nepřítomen, tisíc věcí a pozítří odjíždějí do Damvillers — architekt na měsíc a Jules do ledna, a v lednu jede do Ameriky až do zahájení Salonu. To jsou zprávy.
Ukazuji mu kluky a stěží se opovažuji psát, co mi o nich říká. Medaile, to je jisté. Velký úspěch, to je jisté. Mnoho umělců ve vysokém postavení a v první řadě by tolik nedokázalo.
Nikdo by neuhádl, že to je od mladé dívky. Je to od někoho, kdo myslí, pozoruje, miluje přírodu.
Zkrátka tolik nečekal. Je to zachyceno ze života, je to pravdivé, pozorované, inteligentní.
Nic neruší — je to obraz. Není neúplný jako loni.
Ale dávejte pozor! Přijde pro vás kritický okamžik, ocitnete se v nebezpečné situaci. Tento obraz bude mít jistě velký úspěch, opojí vás to — a to by byla škoda.
Na to se dám do smíchu a říkám, že moje ctižádost je taková, že bych potřebovala k opojení věci daleko ohromnější.
Řekla jsem mu, co si myslím.
Julian by chtěl, aby to bylo ještě lepší.
„Já také,“ říká ten výborný hoch, „a je zřejmé, že nevěřím, že jste na svém vrcholu, bylo by to smutné… Ale ať je tomu jakkoli, obraz je dobrý a každý, kdo je umělcem, aniž by vás znal a aniž by o vás věděl cokoliv, řekne, že je dobrý.“
Nu, nezůstávám pod dojmem těchto komplimentů. Jednak proto, že bych chtěla, aby to bylo lepší, a dále… protože to není třeba říkat proč. Je to na první pohled zřejmé.
A v té souvislosti mi přicházejí na mysl slova Edmondova: „Velmi dobře snášíte dobře umístěnou ránu palicí.“ Jaká rána palicí? Jaká? Nu, zkrátka — lhostejnost Julese Bastien-Lepageho… a vše, co ji způsobuje a co z ní plyne.
Koneckonců ji snáším velmi dobře — tu ránu — nejprve trochu omráčena, zbývá jakási slabost, která se postupně promění v smíření, pohrdavé smíření jako u někoho, kdo je obětí velké křivdy a nestěžuje si, protože si je vědom své ceny — a to je pocit téměř sladký.
Chtěla bych lépe popsat tento zvláštní stav. Cítím se oslabena, je to jako velký klid. Předpokládám, že ti, komu právě pouštěli žilou, pociťují něco podobného. Smiřuji se s tím… do května… Jestliže… Proč by se to mělo v květnu změnit? Koneckonců kdo ví?
To mě nutí přemýšlet o všem dobrém, příznivém a pozoruhodném, co mohu mít, a jemně se tím utěšuji.
na okraji
Již jsem zažila skoro stejný dojem při oznámení Cassagnacova sňatku… když přijímám s mimořádným klidem vše, co by mělo otřást.
To mě přimělo hovořit u večeře s rodinou — hovořit jako přirozená osoba! S velmi klidným, velmi příjemným výrazem, jako první den, kdy jsem si přičesala vlasy od čela. Nyní se zase učesuji na psí ofinu.
Tato socha Nausikay — bude mým vtělením, vložím do ní všechna svá malá trápení.
Koneckonců pociťuji velký klid — budu pracovat klidně, zdá se mi, že všechny mé pohyby budou poklidné, že budu hledět na vesmír s jemnou shovívavostí.
Nelze to brát tragicky a jít prosit Boha, aby to zařídil — tak daleko to nesahá.
Nemyslíte, že beru věci dobře? Ty důležité věci?
Dnes večer bych chtěla vidět Juliana, aby byl svědkem mé důstojnosti. Květen? Šest měsíců?
Jiná by… byla kdoví co. Já si říkám, že je třeba jen těchto šest měsíců dobře naplnit, pracovat stále. Tato událost je tedy… Jaká událost?
Nu, tato absence události je tedy téměř dobrem… Jsem klidná, jako bych byla, nebo proto, že jsem silná.
A trpělivá, jako bych si byla budoucností jista. Kdo ví? Opravdu se cítím oděna jakousi důstojností. Mám důvěru. Jsem Síla.
Tedy… Co? Ale to přece není láska?
Ne. Ale mimo to nevidím nic, co by mě zajímalo… To je třeba, slečno — věnujte se tedy svému Umění. Vezměte si příklad z téhož malého malíře… Ano, ano.
Ach! Staří mudrlanti! Nezabráníte tomu, aby to bylo ke vzteku!

Poznámky

Émile Bastien — bratr Julese Bastien-Lepage, architekt. ↩
Damvillers — vesnice v departementu Meuse, rodiště Julese Bastien-Lepage, kam se pravidelně uchyloval. ↩
Pouštění žilou se v 80. letech 19. století stále provádělo jako léčebná metoda. ↩
Pozn. překl.: „À la chien“ — účes s ofinou přes čelo, přirovnávaný ke psí srsti. ↩
Nausikaá — princezna z Homérovy Odysseje, jež nachází ztroskotaného Odyssea; námět Mariiny zamýšlené sochy. ↩